Po volbách v prvním kole přímé prezidentské volby se vyrojila spousta analýz, sociologických dat, z nichž asi nejvíce citovaná jsou ta, že Miloše Zemana volili lidé chudší a méně vzdělaní. Co o této souvztažnosti typu „Zemanův volič rovná se nevzdělaný chuďas“ soudíte vy? Jsou voliči nynějšího prezidenta samí frustrovaní chudáci, nebo je to s hodnocením jeho elektorátu složitější?
V té otázce trochu slyším předpoklad, že chudší lidé volí jaksi méně kvalitně nebo že jejich hlas by měl být brán méně vážně. Je důležité nedávat takovým naznačováním prostor. Dobrým občanem je člověk, který poctivě pracuje, stará se o rodinu, miluje svou zemi, je ochotný za ni bojovat a nedá se uplatit ani sociálními dávkami, ani dotacemi. Dobrého občana nepoznáte podle nadité peněženky ani luxusního vozu.
Ba právě naopak. Před nějakými 10 nebo 15 lety tomu bylo tak, že když jste narazil na bohatého člověka, nevěděl jste, co si máte myslet. Někteří z nich totiž zbohatli díky estébáckým sítím nebo privatizačními podvody, ale mnoho lidí se dostalo k zajímavým majetkům výhradně poctivou prací. Byli takoví i takoví. Jenže dnes už je skoro zázrak narazit na zámožného člověka, který nejede ve státních zakázkách, manipulaci s dotacemi ani nevydělává na regulacích. Postupně tak vznikl stav, kdy je mezi bohatými mnohem menší procento poctivých lidí než mezi chudými. Vlastně to ani není vina těch bohatých. Jde o to, že se prostředí změnilo natolik, že pokud chcete zůstat nahoře, nemůžete se vyhýbat některým nepoctivým praktikám.
A pak je tu třetí hledisko. V každé bitvě platí, že ti, kdo nemohou utéct, ti bojují houževnatěji a statečněji. V politickém rozhodování to platí také. Ti, kdo nemají možnost se odstěhovat, ti jsou více motivováni volit tak, aby se v České republice dobře žilo.
Zkrátka, kdyby bylo cílem najít nejmoudřejší rozhodnutí, bylo by logické dát chudým silnější hlas než bohatým. Pokud je mezi voliči Miloše Zemana více chudých lidí, může být hrdý.
Jak je to ale se vzděláním? Copak můžeme tvrdit, že nevzdělaní volí lépe než vzdělaní?
V zásadě platí totéž, co už bylo řečeno. To, že se někdo narodil s výkonnějším mozkem nebo vyrůstal v podnětnějším prostředí, mu dává nějakou výhodu do života, ale nedělá to z něj lepšího člověka.
Není ostuda mít obyčejný mozek manuálně pracujícího člověka. Je ostuda mít výkonný mozek a používat ho k okrádání spoluobčanů.
Narážíme na představu, že všichni hledají dobro pro svou zemi, a tudíž, že ti chytřejší a vzdělanější to dobro dokážou lépe najít. Jenže ve skutečnosti lidé ve volbách hájí v první řadě zájmy sebe a své sociální skupiny. Vzdělaní mají tendenci prosazovat taková řešení, která je prosadí proti méně vzdělaným. A naopak. Navíc nezapomínejme, že mezi vzdělanými lidmi je více těch, kdo se mohou poměrně snadno odstěhovat do ciziny, mají tudíž nižší motivaci pečovat o vlastní zemi.
Zkrátka, vzdělaní lidé nehlasují o nic kvalitněji než ti ostatní.
Je tedy pravda, že Zemanovi voliči jsou chudší a méně vzdělaní?
Je tomu tak jen do určité míry. Aktivisté jedné multikulturní neziskovky před časem definovali, že jejich hlavním nepřítelem je tvrdě pracující muž středního věku s technickým vzděláním. To je asi přesnější definice jádra Zemanových voličů.
Ještě přesnější by ale byl následující popis. Miloše Zemana volí lidé, kteří nepatří k úzké vládnoucí elitě a kteří nemají naději, že k ní někdy budou patřit, a nemají ani naději, že se k této elitě dostanou aspoň jako obslužný personál. Zároveň to jsou lidé, kteří spojují svou budoucnost s českými zeměmi, nechtějí odejít do zahraničí. Když se ale podíváme na úplné dno společnosti, na lidi, co už ztratili naději, že si znovu najdou práci, přišli o podstatnou část své lidské důstojnosti a jsou v podstatě jen materiálem, který umožňuje neziskovkám inkasovat dotace, tihle lidé volili před pěti lety Schwarzenberga. Odhaduji, že letos získá jejich hlasy Drahoš.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník