Čím jsou pro vás Vánoce a jak u vás doma sváteční dny vypadají?

Na tuhle otázku se mi paradoxně odpovídá obtížně, protože se jako historik snažím postihnout vývoj v čase. A to platí i o mně a o Vánocích. Jako dítě jsem je samozřejmě prožíval tradičně, těšil jsem se na dárky, strojil vánoční stromek, stavěl betlém a chodíval s maminkou na vánoční trhy. Protože jsem však z ateistické rodiny, záhy jsem věděl, že Ježíšek ani Děda Mráz neexistují, ale to nic neubralo na zvláštním rozechvění, které jsem pokaždé na Štědrý den cítil. Pak jsem dospěl a měl svého syna. Mnohé ze zážitků svého dětství jsem opakoval s ním, jenže už „z druhého břehu“. Pak syn založil vlastní rodinu a teď to „z druhého břehu“ dělává on. Já mám jedinou povinnost – nesmím před malým vnukem říci, že Ježíšek není a dárky mu dáváme my. Tohle jsou asi vánoční prožitky většiny z nás.

Jakou tradici či zvyk nikdy neopomenete? A máte s Vánoci spojený nějaký neobvyklý zážitek?

Mám svou soukromou tradici a tu dodržuji od časů gymnazijních studií. Na Štědrý den vždycky napíšu alespoň stránku, dříve to byly práce do školy, později odborné studie, pak povídky a dnes kapitola do románu, který aktuálně píšu. Takže letos to bude jedna ze závěrečných kapitol posledního dílu Křišťálového klíče. Nu a z těch tradic obecných toho dnes už mnoho nepraktikuji. Já i má žena jsme studovali etnografii, oba jsme o Vánocích psali ve svých knihách a má žena je každoročně novináři „bombardována“, aby něco napsala o vánočních zvycích. A jak to tak bývá, kovářova kobyla chodí obvykle bosa. Někdy si postavíme malý betlém, ozdobíme pár větví jedličky a snažíme se být na sebe nadstandardně milí. Jednou jsem zkusil zpívat koledy, ale můj pes vyl tak zoufale, že ho nechci znovu iritovat.

Z těch mnoha Vánoc, které jsem prožil, ovšem rád vzpomínám na jedny, to bylo ještě v době mých vysokoškolských studií. Byl jsem svobodný a svým způsobem trochu „praštěný“. Tehdy jsem se svou životní sportovní vášní, horolezectvím, teprve začínal, a tak jsme s kamarádem na Štědrý den odešli trénovat do pražské Šárky. To ovšem ještě bývaly zimy, jak se patří. Sníh, led, mrazivý vítr. Přelezli jsme několik těžkých cest a pak jsme si na jedné stěně, zavěšení ke kruhu, vytáhli balíček s řízky, zapálili prskavky a slavili.

V čem se oslavy Vánoc během různých historických epoch měnily a ve kterých z nich měly pro obyvatelstvo českých zemí největší význam?

Stejně jako stárne člověk a logicky se u něj vnímání Vánoc mění, bylo to i s evropskou společností. Škoda jen, že nemohu dodat, že stejně jako člověk stářím zmoudří, platí to i o Evropě. Je určitě obecně známo, že křesťanské Vánoce navazovaly na pohanské svátky zimního slunovratu. Křesťané mnoho z dávných rituálů převzali. Křesťanství bylo totiž ve vztahu ke svým věřícím obratné a trpělivé. Přebíralo to, co lidé uctívali, proč by vedli boj se zažitými představami? Měli čas, spoustu času, aby myšlení pomalu měnili. Dávným obřadům však dávali nový křesťanský smysl. Tehdy se ideologie nedala šířit překotně jako dnes. Nebyly na to technické ani mocenské prostředky. O to pevněji se však dařilo tyhle pomalé změny vkořenit do myslí lidí. Oslava Vánoc, tedy svátku narození Páně, byla spolu s Velikonoci středobodem ročního běhu času. Vánoci totiž končil kalendářní rok a začínal nový, nikoli však 1. ledna jako dnes.

Pohanský slunovrat se slavil velice rozverně, dnešním jazykem obžerně a hambatě. Tuhle podobu oslav si uchovaly štědrovečerní oslavy u nás ještě před husitskými válkami. Reminiscencí pohanských obřadů byly kromě jiného maškary, které v ten den obcházely domy a koledovaly, tehdy to byla zábava dospělých, a opakuji, necudná a hodně rozpustilá. Z doby vlády Karla IV. se dokonce dochoval unikátní popis slavení Štědrého dne v Praze z pera břevnovského mnicha Jana z Holešova. Z pohledu církve rozhodně s průběhem spokojený nebyl. Meditativní a rodinnou podobu oslavy Vánoc přijala katolická společnost až po třicetileté válce, která otřásla hodnotami Evropy a nutila lidi k zamyšlení. O přeměně Vánoc v ty dnešní bylo napsáno hodně. Nebudu proto opakovat to, co popsala má žena v knize Český lidový a církevní rok.