Nezapomínáme u nás na podstatu svátku práce, jeho historii?

Samozřejmě že někteří lidé zapomínají rádi. A to zejména protagonisté dnešního kapitalistického systému, ve kterém se nenosí sociální spravedlnost a ve kterém jde především o kumulaci zisku, pokud možno bezpracného. Zisku co nejvyššího, za každou cenu a zcela bez ohledu na postavení a práva zaměstnance patřícího do 21. století. Vracíme se prakticky do doby před 127 lety, odkdy začal být tento svátek slaven a kdy většina společnosti stále ještě sloužila jednotlivcům pouze jako odosobněný pracovní prostředek k blahobytu. Některým také vadí, že Československo po druhé světové válce začalo „postrádat“ nezaměstnanost, lidé si byli relativně rovni nejen před zákonem, ale i v přístupu k zisku pracovního místa a samotné pracovní podmínky se také trvale lepšily. Neexistoval fenomén bezdomovectví, který je na nezaměstnanost velice úzce navázán.

Lidé se nemuseli za prací stěhovat, a nemuseli si tak ničit svoji sociální síť, do které je každý z nás více či méně zakomponován. V protikladu ke dnešku byla ceněna i prostá práce dělníka či zemědělce, jejichž platy nebyly násobně nižší než například u ředitelů tehdejších státních podniků či komunistických funkcionářů. Obrovský, až nesnesitelný tlak na produktivitu a efektivitu práce, který je dnes na zaměstnance vyvíjen, prokazatelně lidské zdraví fyzicky i psychicky destruuje a činí z něj novodobého otroka v rukou moderního otrokáře. A tak svátek práce a jeho oslavy nemohou být u horních několika procent populace a jim spřízněných médií populární. Proč by také měly být, když celý „polistopadový“ hospodářský systém vytvořilo pár klientelistických skupin účelovým podvodem lidí na náměstích, kteří tam požadovali nutné reformy stagnujícího socialismu, nikoliv ale příklon ka kapitalismu. Tedy nikoliv směrem k nespravedlnosti a neúctě k prostému člověku a jeho práci.

Fyzická práce je mnohdy něco téměř přežitého a pro mnoho mladých je prací spíše virtuální činnost, přelévání virtuálních peněz. Nedegradujeme tím skutečnou práci a skutečné hodnoty?

Zcela jistě degradujeme, ovšem pokrok se zastavit nedá. Čtvrtá průmyslová revoluce, nebo chcete-li „průmysl 4.0“, s sebou nese nejen digitalizaci a s ní související automatizaci výroby, ale také změny na trhu práce. Bude nahrazeno široké spektrum prací a činností, namátkou úřednická povolání, ale i například řidiči, kováři a podobně. Tomu se musíme přizpůsobit změnami především ve vzdělanostní struktuře, neboť dnešní pracovní scéna na tento přerod není ještě připravena. Fakt, že robotické stroje a související informační a komunikační technologie budou nahrazovat lidi, je ale již nyní nesporný.

Vše však musí probíhat sociálně citlivě, nemělo by se to zásadněji dotýkat starších generací, které nutnými znalostmi v této oblasti nedisponují, a také mladšího nekvalifikovaného segmentu společnosti. Prostá práce, jestli takto mohu nazvat například práci dělnickou či práci ve službách, nesmí být ale méněcenná, a je takto nutné zvýšit její cenu, a to i na úkor zmíněných ICT technologií. O ztrátě skutečně zásadních lidských hodnot se přirozeně hovořit dá. Odosobnění práce a jiných činností povede ke ztrátě mezilidských kontaktů nebo například k přímé degeneraci manuálních aktivit, a tudíž také k nabourání tradičních komunikačních vzorců ve společnosti, přenášených po desítky generací.

Když mluvíme o práci, kandidát na francouzského prezidenta Macron byl pro prodloužení pracovního týdne. Jaký máte názor na tohoto bývalého zaměstnance Rotschildů?

Obecně lze říci, že zaměstnanci v Evropě pracují méně hodin než v ostatních vyspělých zemích světa, například v Japonsku či Jižní Koreji, kde činí pracovní doba průměrně 44 hodin. Ve většině členských zemích EU trvá pracovní doba 40 hodin a ve Franci 36,5 hodiny. Osobně hranici 40 hodin považuji za odpovídající a v případě, jestli bude chtít pan Macron tuto hranici pro Francii dorovnat, lze to snad i akceptovat. Jakékoliv další navyšování počtu odpracovaných hodin vidím jako zcela kontraproduktivní, nejen pro lidské zdraví a kvalitu života jako celku, ale i pro samotnou kvalitu pracovní činnosti a její efektivitu.

Tímto směrem nelze opravdu postupovat. Domnívám se, že se do budoucna bude muset hrstka nejbohatších lidí světa z části vzdát svých astronomických zisků ve prospěch menší pracovní zátěže zaměstnanců, jinak by také později mohli přijít o všechno. Sociální nůžky nelze otevírat do nekonečna, a teorie revolucí tento aspekt také potvrzuje. A týká se to přirozeně i natahování pracovní doby, lidé musejí kromě práce žít i svým osobním životem, a ne jen pracovat pro něčí zcela neúměrný a nepřiměřený zisk.

Jak je možné, že pro tohoto člověka budou hlasovat socialisté v čele s Hollandem a vlastně asi všichni, kteří nebudou pro Le Penovou?

Čistě subjektivně se domnívám, že proti antisystémově naladěné Le Penové došlo ve Francii k jakémusi univerzálnímu povstání. Uměle vyvolávaná společenská hysterie v neprospěch této prezidentské kandidátky propojenými jistými politickými a mediálními kruhy nese své „trpké plody“. Asi jako kdyby do druhého kola prezidentské volby postoupil u nás například Tomio Okamura. Bez povšimnutí by proplul prvním kolem, ale potom by nastal všeobecný poprask mocných. Obdobný poprask nastal také v roce 2012, když postoupila v senátních volbách do druhého kola u nás více než desítka komunistických kandidátů, a to někteří z ní dokonce i v silně zpravicovělé Praze.

Rozpoutané, tendenčně řízené mediální šílenství, a to i za pomoci veřejnoprávních sdělovacích prostředků vyvolalo poté ve svých důsledcích požadovaný „efekt poštvaného stáda“, který zapříčinil, že se senátorem stal jen jeden komunistický kandidát. A obdobný fenomén nacházím nyní i ve společném postupu proti Le Penové ve Francii.

V prvním kole se neumístil nijak špatně rovněž kandidát „krajní levice“ Jean-Luc Mélenchon. Levicové myšlenky tedy stále aktivně žijí a jsou vidět nejen ve Francii, Řecku nebo Španělsku či Itálii. Pravicově orientovaní voliči jsou z toho poněkud konsternováni... Jak byste toto komentoval?

Víte, dlouhou dobu se s jakousi politickou nadsázkou říkalo, že Francie je zemí, kde se socialismus povedl. I když se s tímto názorem zcela neztotožňuji, protože si socialismus představuji ještě trošku jinak než jen ten zrealizovaný ve francouzském modelu hybridního kapitalismu, tak fakt, že levicové ideje jsou zde zakotvené a tradičně respektované, nelze neakceptovat. A vlastně celá poválečná historie toto potvrzuje. Již v  roce 1945 dokonce vyhráli francouzští komunisté volby, a to s 26 procenty. Z vlády museli být potom vytlačeni o dva roky později podivným spojenectvím pravicových subjektů a křesťanů. Obecně lze konstatovat, že levicový potenciál všech společností, jak tradičních, tak moderních, se blíží 60 procentům.

Ale jeho aktuální výše a reálná politická síla vždy spočívají v efektivním využívání všech možností a předností ve prospěch majoritní části společnosti. Někdy se tomu děje lépe, jindy se naopak předá šance pravici. Ale pravděpodobnost, že se pravice zase rychle zprofanuje, se blíží téměř jistotě. Vzpomeňme na hrůzovlády Topolánka či Nečase u nás, které navíc vygenerovaly osobu Babiše a jeho „spasitelské hnutí“.

A to, že se jejich předvolební preference nyní blíží hranici 30 procent, je tím, že exsoudruh a miliardář Babiš umně převzal řešení sociálních témat do svých rukou a náležitě některé kosmetické úspěchy také mediálně prodal. Z toho lze celkem jednoznačně vinit sociální demokraty, kteří sice parlamentní volby vyhráli, jsou již skoro čtyři roky lídrem exekutivy, ale na narovnání sociální nerovnosti prakticky ve všech oblastech života rezignovali. Komunisté mohou tento stav ze své opoziční pozice napomáhat řešit velice obtížně, spíše jen v některých detailech.

Blíží se výročí konce druhé světové války, ale zdá se, že světový konflikt visí nad Zemí jak Damoklův meč. Ty tam jsou doby studené války a kubánské krize. Dnes máme superstudenou válku, korejskou krizi, vojska NATO u hranic s Ruskem. Co na to říkáte?

To je bohužel největší nebezpečí dnešního světa. Dřívější bipolarita západního a východního bloku paradoxně garantovala, a to unikátním způsobem, celé planetě mír. Po rozpadu sovětského zájmového prostoru, zrušení Varšavské smlouvy a nerozpuštění NATO se geopolitický prostor nebezpečně atomizoval a vyostřil. Jaderné arzenály se modernizují, a současně se tak zvyšuje vydírací potenciál zemí, které jimi disponují. Osobně se nyní nejvíce obávám eventuálního korejského konfliktu za přímé ingerence Spojených států. KLDR disponuje nejen početně obrovskou armádou, ale již i slušnou jadernou výbavou, Jihokorejská republika je vojensky, ale i jinak saturována z Washingtonu.

Při vojenském střetu na Korejském poloostrově by se dalo poměrně jednoduše predikovat rozšíření válečného požáru i mimo jeho kontury. V následujícím týdnu osobně navštívím Jižní Koreu a budu se o aktuální vyhrocený stav intenzivně zajímat. Přítomnost NATO u ruských hranic bezpečnosti planety také nikterak nepřidá. Smutné je to, že se více než jedním procentem našeho rozpočtu na těchto provokacích ze strany útočného paktu, pod pomyslnou „zástavou pruhů a hvězd“, jako jedna z jeho členských zemí i podílíme. Jestli si někdo myslí, že by ozbrojený střet s Ruskem něco vyřešil, zaznamenal jsem dokonce něco v našich médiích i o variantě jaderného útoku proti němu, se hluboce mýlí. Neměl by vítěze! Lidstvu asi již začala nějaká další světová válka chybět a je stále více zřejmé, že z doby před více než 70 lety se nejspíše nepoučilo.

Válečný konflikt je necelé dva tisíce kilometrů od nás, na východní Ukrajině. Tady zuří nejen konvenční, ale i informační válka. V Rusku se hovoří o fašistech na Ukrajině, na Ukrajině zase o rudo-hnědých aktivitách Putina... Jak byste to komentoval?

Ano, intenzivní informační válka nedovoluje si udělat o tomto konfliktu zcela detailní představu. Osobně jsem však ideovým podporovatelem vzniku Doněcké a Luhanské republiky jako území s většinově ruským obyvatelstvem, nezávislého na Ukrajině. V referendu se ke vzniku tohoto subjektu přihlásilo víc než 96 procent tamního obyvatelstva při 81procentní volební účasti. U Porošenkova oligarchického režimu na Ukrajině skutečně shledávám výrazně profašistické prvky, ostatně oficiální zákaz místní komunistické strany je také jakousi fašistickou analogií. Válečný zločinec Stepan Bandera, který hlásal: „Národe! Věz! Moskva, Polsko, Maďaři, židovstvo – jsou Tvoji nepřátelé. Likviduj je! Likviduj Židy, Poláky, komunisty, nič je bez milosrdenství“, by měl z tohoto režimu, který jej oslavuje a jeho následovníky dokonce vyznamenává, nesporně radost. Domnívám se, že má Ukrajina nakročeno velice nebezpečným směrem a mnozí mí ukrajinští přátelé mne v tomto názoru pouze utvrzují.