Původní konflikt Ázerbájdžánu a Arménie o Náhorní Karabach odstartoval v roce 1918 a zdá se, že vlastně nikdy neskončil. K válce mezi stranami došlo i v letech 1988 až 1994, kdy bylo podepsáno příměří, které je ale dlouhodobě narušováno. Proč se domníváte, že je tamní konflikt natolik neutišitelný?

Na odpovědi na tuto otázku se podle mě neshodnou ani historici, proto nevím, zda na to mám kompetenci odpovídat. Můj skromný názor je, že žádné ze zatím použitých řešení nikdy neuspokojovalo dostatečně obě strany zároveň. Historicky území odpovídající současnému území Náhorního Karabachu, neboli správně Arcachu, již od 180. roku před naším letopočtem bylo jednou z provincií Arménského království. Toto území také vždy bylo dominantně nebo výhradně obývané Armény – svědčí o tom nespočet náboženských a jiných kulturních památek. Jsou toho důkazem mnohočetné kláštery – Amaras například pochází ze 4. století, kostely a takzvané chačkary – kamenné stély s vyrytým křížem a nesmírně hezkými ornamenty, charakteristické pro středověké arménské křesťanské umění.

V roce 1921 to bylo rozhodnutím sovětských vládců ve snaze naklonit si Turecko předáno Ázerbájdžánu. A tamní Arméni, kteří tvořili vždy aspoň 77 procent populace, neměli po dobu Sovětského svazu možnost se učit oficiálně ve školách vlastní jazyk ani kulturu. Byla snaha o narušení jejich národní identity. Kvůli výše uvedeným a jiným důvodům se obnovila při rozpadu Sovětského svazu snaha o oddělení a geografický návrat zpět ke kořenům. V rámci referenda v roce 1991 odhlasovalo 99 procent voličů nezávislost.

Rozdíl v chápání samotného území mezi ázerbájdžánskou a arménskou stranou je v tom, že Arméni z Karabachu si snaží uhájit území, na kterém po staletí žili, mají tam hrobky svých předků, historii svého rodu a svoji kulturu, ale pro vládu Ázerbájdžánu je to velmi silná karta vnějšího nepřítele, která se ve vhodnou chvíli rozehrává pro odvedení pozornosti a udržení moci. V současném konfliktu bude těžké najít styčné body, jelikož Nikol Pashinyan (premiér Arménie, pozn. red.) chtěl konflikt řešit mírovou cestou. A Ilham Aliyev (prezident Ázerbájdžánu, pozn. red.) se zatím většinou nechal slyšet, že k vyjednávání přistoupí, jen pokud území Náhorního Karabachu Arméni opustí včetně jejich armády, což ale vylučuje jakékoliv vyjednávání.

Podle vás byl útok, který vedl k současnému vyostření situace, předem připravený ázerbájdžánským prezidentem Ilhamem Aliyevem a tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem. Svědčí o tom například mobilizace záložních vojáků v Ázerbájdžánu týden před útokem? Navíc přibývá důkazů a svědectví, že Turecko vysílá do boje vojáky své i žoldáky ze Sýrie. Erdogan mimochodem v rozhovoru pro katarský deník The Penninsula popřel, že by s konfliktem mělo Turecko cokoliv do činění. Prohlásil, že Arménii okupuje Karabach, kde Arménie masakruje lidi téměř třicet let, provokovala a zahájila útoky na civilisty, a tak Ázerbájdžán zasáhl a chce získat historická území zpět, čímž konflikt vyvolal. Obvinění Turecka pak označil za zoufalství Arménie kvůli drtivé porážce. Co říkáte na takové argumenty?

Pochybuji, že zejména nejsilnější výroky může prezident Erdogan doložit fakty a čísly. Tím spíše výroky o tom, že Arménie téměř třicet let někoho soustavně masakruje. Proto celé prohlášení působí jako nástroj manipulace s názorem neseznámeným s problematikou lidí. Armáda Arcachu nemá žádný důvod útočit na civilisty na území Ázerbájdžánu, protože o dobývání cizího území nestojí, stejně tak jako o zbytečnou provokaci po vojenské stránce mnohem lépe vybaveného souseda. Vždy jim šlo pouze o uchování historicky vlastního území. Dokonce i název armády Arcachu má název Armáda obrany.