Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Myslím si, že rok 2015 můžeme z našeho hlediska označit za nejsložitější v oblasti bezpečnosti od pádu Berlínské zdi. Letos ještě zesilovaly trendy, které jsme mohly sledovat od roku 2001, od Gruzie v roce 2008, takzvaného Arabského jara, vypuknutí občanské války v Sýrii a znovu propadání Iráku do chaosu a konečně ruské anexe Krymu a podpory separatistů na východě. Dochází k obrovskému pohybu, jehož symbolickým vyjádřením je uprchlická vlna směřující do Evropy. Jednoduše řečeno, letos docházelo k multiplikaci negativních trendů.

Bohužel mírová dividenda a seškrtání výdajů na obranu a bezpečnost v době ekonomické krize způsobilo, že nyní těžko hledáme nástroje na čelení zmíněným negativním trendům. Končící rok 2015 také ukázal, že Evropská unie není jednotná a není schopná adekvátně reagovat na nastalé krize. Všechny procesy jsou rozmělněné do politických proklamací a nic neříkajících a vágních návrzích. Ukázkovým příkladem byla impotentní reakce Evropské komise na uprchlickou krizi a snaha situaci zachránit kvótami. Přelom je asi nejpatrnější v čím dál tím větším uvědoměním si toho, že podceňování a nemožnost rychle reagovat na hrozby je klíčové více, než kdy předtím.

Tématem číslo jedna se stala ona zmíněná migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Evropská unie jasně selhala v dohledu nad dodržováním pravidel, které byly dříve nastaveny. Ostatně není to poprvé, dalo by se připomenout Řecko a po léta přivírané oči nad jeho rostoucím dluhem. Nemohu stále strávit tu impotentnost EU, která je až žalostně naivní, nečinná a tu a tam i slepá a hluchá. Ačkoliv problémy které ve finále vyústily v krizi, ještě před jejím začátkem predikovali někteří bezpečnostní odborníci a analytici, udělalo se v této oblasti jen velmi málo. To, že se do otevřeného schengenského prostoru dostávají lidé, o kterých nevíme zhola nic, protože na hranicích nebyli zkontrolováni, je smutná pravda a bezpečnostní riziko. Úspěch, který by mohl stát za zmínku v této souvislosti nevidím. Evropa se potácí mezi politickou korektností a absencí vize a představy kam směřuje a co je jejím cílem. Migrační krize trvá přeci více než rok, a přestože je na stole mnoho variant a opatření pro její lepší a efektivnější zvládnutí, neděje se krom žvanění vcelku nic. To si myslím hovoří samo za sebe. 

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Vše bude záležet, jakým směrem se bude krize vyvíjet a jak k ní budeme dál přistupovat. Těžko si představit, že po zmírnění přílivu migrantů především kvůli vlivu počasí, budou již zajištěny mechanismy a procedury pro její zvládnutí. Pokud by došlo ke zhoršení, bude společnost i čím dál tím více deprimovaná a bude inklinovat k polarizaci a radikalizaci. Lidé se nenaučili naslouchat druhým a racionálně nahlížet na problémy. Z toho těží nejen extrémistické a radikální skupiny, ale především populisté. 

Zemanův postoj odráží, jak zranitelní dnes lidé jsou. Lidé hledají útěchu a řešení, která dodnes nepřišla. Podléhají tak snáze jednoduchým řešením, které prostě neexistují. Prezident si je toho dobře vědom a využívá toho. Možná s vidinou příležitosti získat v dalších volbách podporu pro znovuzvolení. Zkrátka, jestli se něčeho bojím, pak radikalizace obyvatel starého kontinentu a nakonec i radikalizace menšin, které již v Evropě jsou. To by byla tragédie a vytvořilo by to nezvladatelnou směs končící možná výbuchem rozsáhlého násilí.

To samé se dle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

Není se čemu divit. Lidé přicházejí o své bezpečí a velmi dobře si to začínají uvědomovat. Ze všech stran se na ně hrnou alarmující zprávy a pro ně akceptovatelná řešení od politiků nepřicházejí. Přiklánějí se tedy k těm, kteří nabízejí jednoduchá a srozumitelná – byť nerealistická – řešení, tedy k populistům. A to je nebezpečné. Odklonění se od politiky Angely Merkelové v případě uprchlíků, od francouzských socialistů a EU se dalo čekat a Bohužel bude pokračovat. Rozhodně ale není zdravé přiklánět se k antiuprchlickým radikálním silám, používat jednoduché zkratky a polovičatá řešení. Problém je komplikovaný, a proto ani nemá jednoduché řešení a na nás politicích je, abychom jej dokázali jednoduše vysvětlovat a přicházet s řešeními, která zvýší pocit bezpečí obyvatel.

Multikulturalismus selhal a víme to již dlouhá léta, a proto si myslím, že migrační krize jen zviditelnila i některé dříve často přehlížené problémy jako je především nezvládnutá integrace. Navzdory tomu si politické evropské elity evidentně nevzaly z předešlých selhání ponaučení a jsou mnohdy odtržení od reality více než dřív.

Jaké je ponaučení?

Nahlížet na evropskou integraci je zapotřebí nikoliv euroskepticky, ale eurorealisticky. EU potřebuje nutně hlubší reformu. Praxe jasně ukázala, co všechno nefunguje a na tom je třeba začít usilovně pracovat. Přičemž změna může přijít jen zevnitř. Byla by velká škoda, kdyby celé snažení vyšlo vniveč. Představa byla chvályhodná, ale integrace příliš rychlá a chyb velmi mnoho.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jejím dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně a pokud ano, je tomu tak dobře?

Aby Řecko i nadále zůstávalo v eurozóně, považuji za velkou chybu. Jasně to jen ukázalo další příklad ostatním členským státům, že někteří jsou si rovní, ale někteří jsou si prostě rovnější. Pravidla by měla platit, a pokud je porušíte je jasné, že si musíte za své chování nést důsledky. Reformy měly být zavedeny už dávno. Ostatně o těch současných nejsem ani zdaleka přesvědčená, že fungují.