Co vás přivedlo k zájmu o politiku?

Byl to spontánní, přirozený proces. Vliv měla rodinná výchova a tradice a také přístup k ohromnému množství literatury od nejranějšího dětství, a to včetně literatury samizdatové a exilové. Od školního věku jsem inklinoval k literatuře faktu, ke společenským vědám a zájmu o moderní dějiny. Odtud byl k zájmu o politickou historii a politiku jako takovou jen krůček.

Jakou máte pozici v politice, o jakou usilujete?

V rámci našeho hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) jsem oblastním koordinátorem v okrese Praha-východ, v místě svého bydliště. Programově neusiluji o žádnou budoucí konkrétní pozici, jsem vděčný za každou novou výzvu, za každou zajímavou pracovní příležitost i v rámci politické činnosti, zvláště, když se jedná o odborné a expertní záležitosti. Chci psát, publikovat, podílet se na zajímavých projektech a byť malým dílem je ovlivnit.

Které události vás přivedly k zamyšlení, že něco v mainstreamových názorech či propagandě nehraje? Zvyšuje se (zrychluje se) četnost těchto událostí?

Šlo opět o kontinuální proces, jehož společným jmenovatelem byl až jakýsi fanatismus a posedlost zastánců té jediné správné pravdy a jediného správného a přípustného výkladu událostí při jejich politickém a mediálním prosazování a obhajobě. Jako zarážející jsem vnímal šíření nenávisti včetně osobních útoků vůči nositelům názorů opačných, anebo jen jiných. Můžeme jmenovat pojetí ekonomické transformace založené na konkrétním plošném pojetí privatizace, způsob rozdělení Československa, brutálně jednostranný pohled na jugoslávskou krizi a válku v Bosně a Kosovu, hanebné bombardování Srbska a Černé Hory s českým razítkem. Přelomová byla rovněž tzv. televizní krize a spacáková revoluce na přelomu let 2000/2001, což byla snad největší dílčí porážka demokracie a zákonnosti v moderních českých dějinách, jejíž hořké plody zakoušíme a sklízíme dodnes. Neřekl bych přímo, že se četnost těchto událostí zrychluje nebo zvyšuje, událost je vždy produktem konkrétního působení konkrétních subjektů. Nicméně podstata těchto jevů a jejich znaky zůstávají a prohlubují se. Stejně tak je tomu u příkopů mezi nedemokratickými ideology a propagandisty na jedné straně a konzervativními, tradičními demokraty a realisty na straně druhé.

Nepramení tzv. pravdoláskařské či sluníčkářské názory také z velkého strachu či pesimismu? Neusilují jejich nositelé alespoň o to „být morálně krásní a neušpinění“ před – v jejich očích neodvratným – kataklyzmatem civilizace?

Při vědomí určitého zjednodušení je na této tezi mnoho pravdivého. Lze zde identifikovat mnoho iracionálních faktorů, respektive určitého sektářství (pseudo)náboženského charakteru. Napadá mě v této souvislosti jeden starší bonmot: „Já, když nečemu nerozumím, tak prostě věřím…“ Určitou roli zde hraje i jakási davová nebo skupinová mentalita, příslušnost ke kastě vyvolených, projevující se například neuvěřitelným množstvím petičních akcí těchto lidí ke všem myslitelným tématům. Mají rovněž zálibu v demonstracích, stávkách, které mají spíše charakter kolektivních rituálů apod. Některé historické podobnosti nemusí být čistě náhodné. Do velké míry jde i o módní záležitost, sociologický, anebo psychologický fenomén. Při bližším ohledání můžeme identifikovat i značnou povrchnost, důraz na vnějškový efekt, emoce až hysterii.

Představuje Evropský zelený úděl (jinak též Zelená dohoda pro Evropu, European Green Deal nebo i nový zelený úděl) nějaký přelom v politice evropských elit, respektive držitelů moci?