Prezident Miloš Zeman vám před dvěma lety udělil státní vyznamenání, což byla obrovská pocta, ale mělo to i stinné stránky vzhledem k tomu, že nesmiřitelní odpůrci hlavy státu by nejradši ze společnosti vyobcovali každého, kdo má s prezidentem jakkoli něco společného. Zesnulý Karel Gott, který získal vyznamenání jak za minulého, tak tohoto režimu, čelil i proto nejrůznějším nevybíravým útokům. K čemu byste ocenění z rukou hlavy státu přirovnal?

Když jsem v roce 2017 obdržel státní vyznamenání, seděla vedle mě i Helena Vondráčková a řekla, že si medaili dá doma hned vedle titulu zasloužilé umělkyně z roku 1982. Umění, věda i sport jsou apolitické, stojí na výkonnosti a jejich politizaci dělají ti, kteří to potřebují zneužít. Proč by se Karel Gott měl kdy stydět za to, že něco uměl a že to lidé oceňovali, oceňují a jistě budou i nadále oceňovat? To je přeci věc jeho nadání, píle, vrozeného talentu a také pracovitosti na svém zdokonalování. Každé ocenění přinese nejen slávu, ale i zavržení právě od těch, kteří na to nemají a mohou tak jen závidět. Karel se stal symbolem velkého člověka-umělce, o kterém lidé znalí umění mluví v superlativech a chovají k němu úctu. To, že se poslední rozloučení s ním uskuteční se státními poctami, je zcela namístě, není to zneuctění disidentu, ale naopak uznání pro umělce, který propojil generace.

Respekt platí i ve vědě a uznání patří i vědcům. Sám jsem dostal nejvyšší vyznamenání Akademie věd nebo Chemické společnosti, čestný titul dr.h.c., řadu zahraničních cen, ale státního vyznamenání uděleného z rukou prezidenta si cením nejvíce. Je to vlastně taková malá Nobelova cena v Česku. Bohužel, mělo to pro mě osobně spíše negativní dopad v paradoxním jednání ředitele v tehdy domovském Fyzikálním ústavu, který místo aby se uznáním pyšnil, tak ho z nepochopitelných důvodů znevážil pro svoji nechuť s udělovatelem. To je stejné jakoby respektovaný nobelista vyzískat kritiku od antifeministy jen za to, že přijal cenu akademie, kterou mu osobně předala žena-předsedkyně. A není to ojedinělé, proslýchá se, že se FAMU bude chtít od navrhovaného Emira Kusturici distancovat ještě dřív, než vyznamenání od prezidenta dostane. Při připravovaném koncertu Paměť národa nesmí vystoupit Jaromír Nohavica, protože přijal vyznamenání od Zemana a Putina.

Třicet let po „plyšáku“ jsme se nepřestali kádrovat a hledáme podněty k zášti. Kdysi nenávidění „politruci“ snad ani nevymizeli a my to svádíme na jakousi „blbou náladu“.  Dejme si příklad z historie, že pouhých dvacet let po tragickém „vítězném“ únoru roku 1948 se dokázala naše společnost vyhrabat z mizérie bolševizace a vzniklo tehdy nevídané stmelení pražského jara, které sice přejely tanky, ale které zanechalo v myslích občanů hrdost. A ta nám dnes, bohužel, chybí.

Už zvolna opadá rozruch kolem rozhodnutí v kauze Čapí hnízdo. Spolek Milion chvilek pro demokracii měl svou existenci založenou právě na tom, že požadoval, aby Česko nevedl trestně stíhaný premiér. Když se to splnilo, tak žádný jásot z jeho strany nezaznívá. Je to prohra těch, kteří chtěli, aby Andrej Babiš za kauzu Čapí hnízdo odstoupil, tedy Milionu chvilek, opozice, některých médií, nebo jde jen o malý a přeceňovaný moment, přičemž předseda vlády má i jiné problémy?

V průběhu střetů šlo nejspíše i o prezentaci jakýchsi levicově-liberálních názorů, které podléhaly elitářskému přesvědčení, že mají být rozhodčími veřejného života, který je jakoby nadřazen demokratickým procedurám. Toto pohrdání standardními prvky demokracie z nich učinilo efektivní nástroj struktur, které chápou lid ne jako zdroj politické moci, ale spíše jako pasivní nástroj svého sociálního inženýrství. Kdyby Andrej Babiš podlehl jejich nátlaku a odstoupil, už těžko by se vracel zpátky do politického soutěžení. A to bylo i záměrem kampaně, vypudit nechtěného konkurenta. Samotné zastavení trestního stíhání není ani vítězství jedněch a ani prohra druhých. V podstatě se jednalo o jistý typ hry, který se předkládá prostému lidu, aby se tím zabavil a aby se také zakryly skutečné problémy současnosti. Takový typ politické hry je dobře znám z historie a jistě se bude opakovat v nějakém dalším provedení. Vždy jde jen o prestiž, politickou moc a zejména za tím vším skryté peníze.

Ze starověkého Říma pochází známé spojení „chléb a hry“. Jak tento výrok vidíte svým pohledem někdejšího sportovce a vědce bádajícího jak za socialismu, tak i v současné době?

Pro bolševika byl sport důležitým klíčem k tomu, aby se lid bavil tělovýchovou a nepletl se do politiky. Lidé tak trávili svůj čas v tělocvičnách, kterých bylo na konci 80. let jen v Praze kolem pěti set, k tomu navíc přes tisíc hřišť a téměř padesát bazénů, o čemž si možná nynější Praha může nechat jen zdát. Většina tělovýchovných kroužků a aktivit byla bezplatná. Neexistoval profesionalismus, a pokud se nějaký vrcholový hráč stoprocentně věnoval sportu, byl zaměstnán, měl standardní mzdu a pak byl z práce uvolněn, takže stejně jako badatelé, byl placen z institucionálních peněz. Sportovec i badatel si tak byli finančně rovni. Nebyly valuty na koupě zahraničních přístrojů, což se ukázalo do jisté míry inspirující, neboť se přístroje stavěly podomácku a badatelé se tak stávali součástí měření, jehož smysl detailně ovládali.

Politické hry se odehrávaly jen v rámci komunistických buněk a teprve po plyšáku 1989 zasáhly i ulice. A taky jsme se přidali k západnímu pojetí sportu, což je činnost vesměs soukromě placená, a taky k profesionalismu, který je sponzorován dotacemi a bohatými mesiáši. Obdobně tak vznikly grantové agentury pro podporu vědy a s érou subvencí přišlo i stádium machinací. Špičková věda se propadla vůči špičkovému sportu a určitě není zcela v pořádku, když fotbalista bere měsíčně několik milionů, což se rovná hodnotě vědeckého grantu podporujícího běžného badatele po dobu několika roků. Otevřela se ale možnost nákupu drahých přístrojů i počítačů a měření se začalo stávat hrou s ovládajícími tlačítky, často bez pochopení podstaty měření, ale s možností snadné produkce žádaných publikací. Samozřejmě zde hraje velkou roli čtenářská popularita, pokud špičkový fotbalista špatně přihraje, jsou toho plné noviny, ale pokud se vědec o něco zaslouží, přejde se to trapným mlčením.

Stal jste se populárním bojovníkem proti nepravostem, čímž si však vytváříte mnoho nepřátel. Máte to zapotřebí?

Za bolševika tu byla iniciativní sféra disentu a dnes se oznamovatelé nepravostí obecně označují anglickým „whistleblowers“. Za každého režimu je jejich role velice ošemetná, ale nezbytná pro zajištění pokroku. Jedním z příkladů může být moje snaha usměrnit práci Grantové agentury (GAČR). Našel jsem nakonec zastání u úřadu ombudsmana, který tak potvrdil moje výhrady. Pokud bych vyšel z textu zákona, spory ze smluv by měly být řešeny podle občanského zákoníku. Tento postup je však víc než absurdní vzhledem k tomu, že jde o veřejnoprávní smlouvu. Navíc občanský zákoník je hmotně právní norma neobsahující pravidla pro řešení sporů. Lze souhlasit s názorem GAČRu, že spory z uzavřené smlouvy je nutné řešit pomocí §169 ve spojení s §141 správního řádu, tzn. ve sporném řízení. Spory ze subordinačních veřejnoprávních smluv má řešit správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou smlouvy. Kdo je nadřízený orgán je uvedeno v §178 odst. 1 a 2 správního řádu. V daném případě není zcela jasné, kdo v případě agentury má tímto orgánem být, neboť žádné pravidlo upravené v uvedeném ustanovení nepostihuje tento případ. Úřad ombudsmana se domnívá, že spor by měla rozhodovat Kontrolní komise GAČRu jakožto kontrolní orgán Grantové agentury, což ale nečiní, neboť se zabývá jen nepřesnostmi ve formulaci projektů či nedodržením daných předpisů. Vyhýbá se tak otázkám odbornosti, což je ale právě meritem podávaných projektů. Jsem zvědavý, jestli se tím vůbec bude GAČR zabývat?

I jako vědec určitě sledujete, čeho všeho jsou u nás politici schopni. Zastupitelé na Praze 6 nedávno rozhodli o přemístění pomníku maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Na jeho místo by měl být umístěn univerzální památník osvoboditelům. Podle kritiků je cílem odstranění památníku vymazání významu obětí ruského národa a revize výsledků druhé světové války. Jak tento krok vyvolaný především starostou Ondřejem Kolářem vnímáte?

Dalo by se říci, že socha je mrtvá – spíše neživá – věc a podle toho s ní můžeme také bez jakýchkoliv ohledů nakládat, lhostejně k jejímu původu a záměru sochaře. Každá socha je ale umělecké dílo prezentované intuicí tvůrce - sochaře, a proto musíme sdílet ohledy a vyvarovat se politických svárů. Tálibán programově bořil starobylé sochy jako na běžícím pásu. Za bolševika jsme byli svědky hromadného ničení soch Masaryka a instalace soch sovětských prominentů. Třeba zesnulý sochař Jaroslav Jurčák vytesal v té době sochu rudoarmejce v Hruškách, a to v pohledu bázlivého mladíčka, který se jakoby křižuje. Stejně tak později renovoval sochy Masaryka. Těžko bych nesl, kdyby se něco z jeho odkazu politicky zničilo. A stejně tak si nemyslím, že socha Koněva si zaslouží přemístění nebo dokonce likvidaci. Chovejme se důstojně a bez emocí, naše kulturní tradice to vyžaduje a nepřipusťme ani bohu(ne)libé přepisování dějin. Připomeňme si třeba kuriozitu výročí vylodění v Normandii, které oslavovali západní spojenci bez zástupců Ruska, ale zato s vítanou představitelkou kdysi německých okupantů a válečných agresorů.