Ekonomika překonává očekávání. Máme se dobře jako nikdy. Taková vyjádření slyšíme už docela dlouho od ekonomů i politiků. Jak se v těchto „báječných časech“ žije lidem, kteří jsou pod hranicí příjmové chudoby? A ubývá jich, když v čase prosperity může takřka každý najít práci, takže by měla pominout jedna z hlavních příčin chudoby?

Statisticky vzato je chudoba záležitost kritérií, která se nasadí. Evropa používá příjmový medián a podle toho podíly, které jsou pod ním, tedy pod nějakou mezí, jsou obvykle považovány za chudé. Naše republika z toho vychází velmi dobře. Já si ale nejsem jistý, jestli je to pro nás vhodné kritérium. Medián sám o sobě není úplně vypovídajícím kritériem, protože nebývá porovnáván s kupní silou a spotřebním košem. A spotřební koš je až na výjimky sociální záležitost. Těmi výjimkami jsou takové části společnosti, které nemají na to, aby zvládly individualistické nastavení chování ve společnosti. Takoví lidé jsou v každé společnosti. Případ chybějících dispozic je standardní. Celou dobu, co pracuji s bezdomovci, se snažím domluvit s lékaři, především psychiatry, aby se pokusili o vymezení něčeho, jako je diagnóza, která by zachycovala situaci, které říkám sociální maladaptace: neschopnost adaptace na požadavky obvyklého chování v dané společnosti. Asi to nejde, ale nic to nemění na skutečnosti, že tato situace existuje.

Čím je dána neschopnost takových jedinců přizpůsobit se běžnému chování ve společnosti?

Jsou prostě lidé, kteří nejsou disponováni k tomu, aby zvládli normální koloběh jako jít do práce, v práci fungovat, posléze to, co vydělám, využít k tomu, abych přežil. Podle příčin lze takové lidi rozdělit do různých skupin. Některé jsou indisponovány zdravotně, tam je to evidentní, ale to zdravotní hledisko je širší, než jsme zvyklí uvažovat. To není invalidita v pravém slova smyslu. To je skutečně neschopnost zvládnout běžné normy chování ve společnosti, která je výkonově orientovaná. Za socialismu se lidé museli nějakým způsobem začlenit a byli nějak kontrolovatelní. Ví se o tom, že byla značná část lidí tohoto typu v psychiatrických léčebnách.

Jaké jsou tedy hlavní příčiny toho, proč lidé žijí v chudobě?

Jde o to, že jistá část chudých je disponována k tomu, aby byli chudí prostě proto, že nejsou schopni zvládnout běžné normy chování. O tom jsem právě mluvil. Druhá část jsou nemocní, kteří to nezvládají fyzicky, je to znát a mají na to takříkajíc papíry. Třetí skupina lidí je často etnicky určená. Mám tím na mysli Romy, kteří mají vzorce chování nacvičeny historicky. Za celou dobu, co existují tady v Evropě, ale už v Indii, než sem přišli těmi dvěma cestami ve 14. a 15. století, byli nejnižší kastou, ti poslední a odsouzeni k existenci v podstatě jenom z milodarů a hlavně ke shánění obživy ze dne na den. Kombinace shánění potřeby života k tomu dni a zároveň snaha zachovat život v trvalém ohrožení, trvalém pronásledování, to jsou věci, které jsou v tom etniku neuvěřitelně zakotveny. S tím je zároveň spojená potřeba toho glancu, folklóru, respektive prožitku. To je další část chudých, na niž se pohlíží jako na parazity, ale přitom se vůbec nebere v úvahu vývoj, který mají za sebou. Navíc se to ještě jistým druhem sociální pomoci, která se jim dává, umocňuje. V nich to posiluje „vidění teď“ a hledání výhod, nic jiného, a žádným způsobem za sebe nepřebírat zodpovědnost.