Po celém světě vládne strach z koronaviru. Jak zhoubně může tento strach působit na psychiku občanů?

Strach máme obvykle z něčeho konkrétního, ze smrti, ze vzteklého psa, z maturity. Úzkost takový předmět a obsah nemá, je obecná, nejistá, všeobjímající a tajemná. A virus si představit neumíme. Je to něco mimo oblast naší představivosti. Ve chvíli, kdy se něco nejasného dostane do centra pozornosti a neustále se to opakuje ze všech stran, zejména z médií, narůstá i obava, která živí fantazii. Potencuje se strach před částicí, která sice stále nemá jasné kontury, ale vnímáme ji jako potenciální ohrožení. Počáteční úzkost tak přechází do konkrétního strachu.

Už jste ve svém okolí zaznamenal nějaké projevy hysterie, které se týkaly epidemie?

Kupodivu lidé udržují ve velké většině střízlivý odhad i postoj. Je jasné, že je tu nebezpečí. Je jasné, že se nebezpečí šíří a existují jen omezené možnosti prevence. Ale to je nutné respektovat a zachovávat. Hygienou počínaje a omezením některých aktivit konče. Paradoxně v naší ordinaci se především setkáváme s lidmi, kteří jsou k takové hysterii kritičtí a nepodléhají tomu.

Někteří vědci, epidemiologové, varují, že doprovodná panika je horší než epidemie. Jak se proti ní psychicky obrnit?

Určitou obranou je zachovávat svoje možné návyky a rituály, vyhledávat přirozené ventily, které má člověk osvědčené, a ví, že mu navozují harmonii. Třeba četba nebo poslech hudby. Vysedávání u všelijakých forem zpravodajství, kde se stále opakují stejná fakta, vede obvykle k navození vnitřního neklidu. Je třeba si uvědomit, že některé zákonitosti i při šíření nakažlivých chorob jsou dány a musejí se řešit postupně. Jsou ovšem věci a situace, které ovlivnit můžeme a jiné nikoliv, a ani bědování je nezmění.