„Obě delegace položily pak věnce na hrob neznámého vojína. A co na to neznámý vojín? V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém. Černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem. Kytky v dlaních, pásky smuteční civí tu před branou. Ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou. Co tady čumíte? Vlezte mi někam! Copak si myslíte, že na to čekám? Co tady civíte? Táhněte domů! Pomníky stavíte, prosím vás komu?“ Na tuto Píseň neznámého vojína od Karla Kryla si vzpomněl Ivan Stránský, když viděl pokládat věnce předsedkyni Poslanecké sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou na počest Jana Palacha. 

O Ivanu Stránském více ZDE

„Paní Pekarová neví nic a nezná vůbec, co se tehdy dělo. Zato já na vlastní kůži. Pohyboval jsem se tehdy mimo jiné i na těch kolejích a znal některé aktéry studentských protestů. Palach nebyl sám, připomenul bych ještě jiného studenta, Zajíce. Podle mého názoru v tehdy vypjatém ovzduší byly současně organizovány režimem řady provokatérů, tak aby bylo možné likvidovat ohniska odporu.“ Stránský jmenoval příklad rozvraceče, kovaného komunistu a normalizátora Viléma Nového. 

„Jan Palach se rozhodně neupálil kvůli tomu, co se děje dnes, respektive co předvádí dnešní politická scéna. Asi by bylo dobré říci, že se Palach neobětoval například kvůli dnešní paní Pekarové a dalším. Jednalo se v jeho případě (a nejen v jeho) o zoufalý pokus zvrátit tehdejší vývoj ne do normalizace, ale na cestu sociálně spravedlivého státu se zásadami humanismu a práva,“ vysvětlil. Připomíná i divoký kapitalismus devadesátých let, který byl podle něj tolerován tehdejšími vládami. „Šlo evidentně o záměr,“ myslí si. Jako jeden z příkladů uvádí knihu Budování kapitalismu v Čechách od Petra Husáka.