Obáváte se odklonu České republiky od jádra EU?Anketa
Úplně jako občan jsem tam nebyl. Já jsem tam byl zase v trochu jiné politické funkci, nikoli tedy europoslanecké, ale byl jsem tam jako místopředseda organizace jménem International Democracy Union (IDU), což je taková celosvětová – jak to říci – internacionála pravicových stran. Takže jsem tam byl na jedné takové konferenci, na takovém kulatém stole. Samozřejmě jsem se zastavil v europarlamentu pohovořit se starými přáteli. A vlastně bylo příjemné si uvědomit, že už tam nemusím jezdit každý týden.
Co vám vaši přátelé říkali o té slavné Draghiho zprávě? Protože v této zprávě někdejšího šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho, kterou sepsal na objednávku předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, jsme zjistili, že je všechno špatně, ale bude se to v zásadě dělat dál, jak se to dělá…
Tak Draghi je samozřejmě součást toho mainstreamu, toho establishmentu a vždycky byl. Takže ani nemůže dojít k jiným závěrům. Co je posun a co tady dřív nebylo, je, že aspoň popsal relativně správně ten stav, protože takto kritická slova jsme teda moc často v minulosti neslýchali. Ovšem ty recepty, které nabízí, jsou zase prostě více Evropy, více společných politik, více společných investic, a tedy více společných dluhů samozřejmě. Takže si myslím, že to velice rychle narazí u vlád členských zemí a že jeho analýzu budou všichni kvitovat ve smyslu: „Ano, popsals, milý Mario Draghi, správně naše neduhy, ale recepty, které nabízíš, my následovat nebudeme.“
_profil_top.jpg)
Ing. Jan Zahradil
Nejdůležitější věc, která v Draghiho zprávě zazněla, jsou brutální ceny elektřiny a plynu ve srovnání s Amerikou i s Asií. Dá se s tím vůbec něco dělat? Dá se to vůbec nějak překročit?
On je to začarovaný kruh – jak říkají Angličani, „vicious circle“ –, kdy se had kouše do svého vlastního ocasu. Protože by to skutečně chtělo zásadní revizi, speciálně toho Green Dealu a celého toho konceptu dekarbonizace. Protože ten stojí u zvyšování cen energií, ten stojí u deformace energetického trhu, jelikož je dekarbonizace postavená de facto na státním plánování, na státním zásahu, na státních investicích, na státních pobídkách a na státních regulacích.
A pokud se tohle nezmění, tak se těžko z toho energetického bludiště vymotáme. Zdá se tedy, že se jakoby v těch posledních, dejme tomu, dvou letech, začíná objevovat něco, co bych nazval efekt jednookého mezi slepými. To znamená, že některé politické síly a některé vlády některých členských zemí jako by náhle prozřely a uvědomily si, a dokonce začaly i říkat nahlas, že se ten Green Deal musí zrevidovat, že se musí změkčit, že se musí nějak naředit, že ty lhůty se musejí prodloužit, že ty limity se musejí upravit. Zatím tedy nikdo ještě neměl odvahu na to, aby řekl, že se to musí úplně zrušit, což se obávám, že se ani v dohledné budoucnosti nestane, protože část toho byznysu, která s tím už dopředu počítala, na to své byznys plány prostě přenastavila. Takže pro ně to bude no-go, pro ně to bude nepřijatelné.
Fotogalerie: - Pátek třináctého
A co je tedy ta síla, která to primárně drží? Je to ta střední třída na Západě, která si myslí, že musíme zachránit planetu a chceme se cítit hezky, a jelikož my peníze máme, tak se prostě můžeme mít trochu hůř? Nebo už je to ten byznys, který dostává velice lacino tržní příležitosti a dostává peníze a dotace. Co z toho je důležitější?
Je to obojí, část toho byznysu – říkám ne všechno, ale část toho byznysu – se na to přenastavila, takže ti se teď budou už toho držet. To už je prostě… Jak se kdysi říkalo vojensko-průmyslový komplex, tak teď se může říkat ekologicko-průmyslový komplex. Oni se na to přenastavili. A samozřejmě v řadě západních zemí funguje taková ta hysterická atmosféra vytvořená médii, neziskovkami, různými experty, akademickými pracovišti, takovým vlastně konglomerátem opinion makerů, kterým se podařilo střední třídě, která vlastně ještě pořád na to, lidově řečeno, má, implantovat do hlavy tu apokalyptickou vizi budoucnosti: pokud nebudeme dekarbonizovat, tak tady všichni shoříme, když to hodně přeženu.
Fotogalerie: - Interpelace na Fialu
A tohle samozřejmě, to jsou dva faktory – zájmy byznysu a síla těch opinion makerů, která se potom přetransformovává nebo přetavuje do politických preferencí lidí, co tomu uvěřili a kteří to drží. A to teď pomalu eroduje, protože se různá ohniska odporů začínají probouzet. Část toho byznysu a průmyslu říká: „Vy nás likvidujete, vy nás vyženete z Evropy.“ Část spotřebitelů nebo občanů říká: „My už na to fakt nebudeme mít, prostě toto nejde.“ Takže něco se děje a veřejné mínění se začíná pohybovat, ale je to velmi pomalý proces.
Vy znáte italskou premiérku Giorgiu Meloniovou. Když jí traktoristé zablokovali Řím, ona se sešla se zemědělci a klaněla se jim až k zemi a všechno jim slíbila. Teď zjistila, že společnost Stellantis, pod niž spadá automobilka Fiat, jde do háje, a začala říkat, že Green Deal je katastrofa pro průmysl, že se musí něco dělat. Itálie je třetí největší ekonomika v Evropě, má to nějakou relevanci?
Samozřejmě že má. I když s Meloniovou je to složité v tom, že ji ten establishment pořád ještě nepřijal za svou. Když – a to podle mě udělala takticky – přistoupila na jednotnou linii vůči Ukrajině, tak se část odporu vůči tomu jejímu euroskepticismu, nebo jak by se to dalo nazvat, odbourala. Ale v momentě, kdy začne útočit na Green Deal, tak se to zase vrátí. Ona měla docela drsný projev na shromáždění průmyslové asociace Confindustria, kde řekla něco v tom smyslu, že Green Deal zničí evropský průmysl. Takže jak je vidět, něco se děje. Tohle od Macrona samozřejmě nikdy neuslyšíme.
Asi to neuslyšíme ani z Německa, minimálně tedy ne od tamní současné vlády. Možná že za rok, jestli tam bude nějaká vláda CDU (Křesťanskodemokratické unie Německa, pozn. red.), to v nějaké změkčené formě uslyšíme taky. Uvidíme. Hýbe se to trochu, ale pomalu.
Fotogalerie: - Klima nepočká...
Když se člověk podívá na mapu, ohniska toho všeho jsou v Německu, Beneluxu, ve Skandinávii. Ale východní Evropa je chudší a nemá na to. A taky to ve východní Evropě nemá moc velký dosah. Vždyť na východě Evropy byly za europarlamentní Zelené akorát ti tři Piráti a teď tam zbyla akorát Markéta Gregorová.
Já bych k ní přihodil ještě pana Niedermayera. To je výjimka. Ten je možná zelenější, než byli Piráti. Ale jako jasně, většinou se na to tady lidi koukají střízlivě.
Když se vrátíme k nám domů, vy jste teď komentoval to, co se dělo kolem ministra zahraničí Jana Libavského (Piráti). Proč je ten člověk tak nepostradatelný pro premiéra Petra Fialu (ODS) a v podstatě i pro prezidenta Petra Pavla, že jedna z prvních věcí, co začali řešit, když Piráti odcházeli, je záchrana Lipavského?
Je až kuriózní záležitost, že předseda nejsilnější vládní strany, který je zároveň premiérem, nevyužije vládního „reshufflingu“ k tomu, aby posílil pozice vlastní strany ve vládě. Představa, že je Lipavský nenahraditelný, je naprosto směšná. Stejně tak, jako je směšná představa, že by se nedala zachovat kontinuita zahraniční politiky, kdyby odešel. A teď nechávám stranou, co to je za zahraniční politiku. K tomu se můžeme dostat za chvilku. Ale když bych to jen čistě personifikoval, tak na ministerstvu zahraničí je statutárním náměstkem (prvním náměstkem ministra) Jiří Kozák, což je člen ODS ze středních Čech. Zhruba stejná věková kategorie nebo věková skupina jako Lipavský. Přišel tam současně s Lipavským před třemi lety, když Lipavský nastoupil jako ministr a on nastoupil jako náměstek. Kdyby se Jiří Kozák stal ministrem, tak by kontinuita byla zachována, ODS by měla jednoho dalšího ministra ve vládě a zaručuju, že Kozák by to rozhodně nedělal jinak, než ministr Lipavský. To znamená, že by žádné revoluční pohyby nedělal.
Takže v zásadě si moc neumím vysvětlit, kde vznikl ten tlak na zachování Lipavského. Možná to přišlo z Hradu. Jedno z možných vysvětlení totiž je, že se pánové nějak dohodli, že Lipavský bude prodlouženou rukou prezidenta ve vládě a pak za to bude odměněn nějakým vyslaneckým postem nebo odejde na Hrad například do zahraničního odboru. Anebo druhou možností je, že si vláda, premiér a jeho okolí řekli, že ministr bez stranické podpory, plující ve vzduchu prázdnotou, je ideální, protože bude tak slabý, že je bude poslouchat na slovo. Že bude dělat to, co mu řeknou. Takže tohle jsou dvě možnosti, nevím, která z nich platí.
Uvidíme, co bude ministr Lipavský dělat. Jestli se pokusí propsat se na nějakou kandidátku koalice SPOLU na volitelné místo – a ono těch volitelných míst bude méně, než bylo v roce 2021, a slimáčků bude víc a kapustičky bude méně. Takže to bude mít asi složité. Čili rozhodl se tímhle způsobem a pro Piráty a jejich voliče ze sebe udělal zrádce a přeběhlíka. Myslím, že mu za to nikdo moc netleská.
U zahraniční politiky už déle přemýšlím nad jednou věcí, která začala rokem 2013, kdy vypukl Majdan a problémy na Ukrajině. Když tehdy někteří viděli, že lidi nemají tak vyhroceně proukrajinský názor, tenkrát to tak prostě bylo, tak začali trochu panikařit a začali aktivizovat součásti občanské společnosti, jak tomu oni říkají. Ať už to byly Evropské hodnoty, nebo Asociace pro mezinárodní otázky. A začali tlačit na kohokoliv, kdo byl nejen v ODS – která byla tenkrát v zásadě „zraněná“ – a kdo si dovolil vybočit. Jak vzpomínáte na tu dobu, kdy tito jedinci začali ovlivňovat zahraniční politiku i ODS?
Pro Evropu byla Čína vždycky víceméně partner. Dokonce někdy v roce 2004 a 2005 se podepsala dohoda o strategickém partnerství. Jean-Claude Juncker, když byl předsedou Evropské komise, tak se s Číňany vesele objímal a často tam jezdil. A pak se to najednou velmi rychle změnilo. Někdy v roce 2018 až 2019. A podle mě částečně tu atmosféru ovlivnily samozřejmě také zpravodajské služby. Částečně ji ovlivnily tyto nevládní organizace, které ale, a to je zapotřebí si říct, jsou mnohdy placeny z peněz amerických daňových poplatníků, třeba přes National Endowment for Democracy, což je známý přispěvatel zrovna třeba Evropských hodnot a jejich čínských programů. Čili tady byl tlak nějakým způsobem Evropu zařadit do tohoto koridoru. Prostě jsme spojenci, tak to musíte dělat stejně jako my. Prostě víceméně přišel vzkaz Ameriky. Evropa to do dneška není úplně ochotná dělat, takže se hledají takoví, řekněme, pivoti, nebo jak bychom to nazvali, kteří to dělat budou. A když se podíváte do střední a východní Evropy kolem nás, když se podíváte na Slovensko, do Maďarska, do Rakouska a vlastně i do Německa, tak vidíte, že ty země – některé více, některé méně – spíš tu konfrontační rétoriku nenásledují. A najednou ten hlavní pivot této politiky ve střední Evropě je Česká republika.
Fotogalerie: - Zemanova osmdesátka
Polsko necháme úplně stranou, protože to si hraje nějakou svoji vlastní geopolitickou hru, až bych řekl regionální velmoci, ale z takových těch středně malých zemí je Česká republika vlastně nejsnaživější pivot této politiky ve střední Evropě a ministr Lipavský do toho samozřejmě ideálně zapadá. On to velice rychle pochopil, že je zapotřebí být konformní.
Já si pamatuju – a Miloš Zeman na to někdy upozorňuje – že když byl Lipavský pouhým poslancem ještě v minulém volebním období, tak měl velmi silné propalestinské tendence. Zakládal dokonce nějakou skupinu přátel Palestiny v Poslanecké sněmovně. A když se stal ministrem, tak velice rychle pochopil, že tudy cesta nevede, protože to by ho média neměla ráda, establishment by ho neměl rád a velmi rychle by narazil. No tak přešaltoval a dneska je velmi, velmi proizraelský a už není vůbec propalestinský. Mně to nevadí, samozřejmě, já tomu tleskám. Ale je vidět, že ten člověk je velmi přizpůsobivý, a to je možná jedna z vlastností, která ho udržela v tom křesle ministra.
Miloš Vystrčil
Když hovoříte o letech 2018 a 2019, kdy začal probublávat vliv tady těch podpůrných organizací. Jak konkrétně jste to zaregistroval v ODS? Jakými mechanismy kromě čistě mediálního nátlaku? Zaznamenal jste i nějaké další formy tohoto formování?
Já myslím, že tady ani nejde o nátlak. V ODS jsou lidi, kteří přirozeně tuhle agendu objali a vlastně si ji přisvojili, protože nerozumějí zahraniční politice a žijí v takové té – což je jedna z těch nemocí české zahraniční politiky – romantické představě, že zahraniční politika je vyvážení hodnot do světa a že když už nemáme nic jiného, co bychom vyvezli, tak budeme vyvážet hodnoty a budeme mávat obrázkem Václava Havla a budeme dělat takzvanou havlovskou zahraniční politiku.
A to můžete slyšet od předsedkyně Poslanecké sněmovny (Markéty Pekarové Adamové, pozn. red.), to můžete slyšet od předsedy Senátu (Miloše Vystrčila, pozn. red.). To je to, co je schované za tím tchajwanským dobrodružstvím, které vlastně nepřineslo žádné hmatatelné výsledky. Jediné, v kontextu čeho se to odehrávalo, je zaujímání morálního stanoviska, což ale není zahraniční politika, protože takhle se zahraniční politika nedělá.
Když jste narazil na předsedu Senátu Miloše Vystrčila, tak on v době, když se stal předsedou Senátu, jako by procitl a začal se věnovat tady tomu, o čem mluvíme. Kde se to v něm najednou vzalo?
Já myslím, že to byla velmi naivní snaha dokončit misi Jaroslava Kubery, který, jak známo, se na Tchaj-wan také chystal.
Ono se těžko mluví kriticky o zasloužilém členovi ODS, navíc ještě nebožtíkovi, ale já si myslím, že tohle byl od Jardy Kubery velký přešlap. On byl považován za člověka, který má dobré vztahy s Milošem Zemanem, a mainstreamová média ho občas docela trápila, takže on si vybral tenhleten jeden směr, aby dokázal, že umí taky dělat nezávislou politiku nebo že umí sledovat nezávislou linii, aby se trochu přiblížil tomu liberálnímu, řekněme, „pravdoláskařskému“ mainstreamu. Pak to tedy nedokončil, protože bohužel zemřel, a Miloš Vystrčil si prostě toto dědictví osvojil a sám sebe přesvědčil, že je to správně, že je to morální, že to navazuje na tradici české zahraniční politiky a že takhle vlastně křísíme ducha Václava Havla.
Já to považuji za hroznou chybu. Já jsem byl vždycky loajální ódéesák, ale přesně ve chvíli, kdy Miloš Vystrčil na grémiu, kde jsem ještě seděl, předsednictvu ODS oznámil, že tedy na ten Tchaj-wan pojede, se ve mně vztah k ODS zlomil.
Fotogalerie: - Pozdrav z Tchaj-wanu
Petr Fiala jako lídr ODS mu řekl něco v tom smyslu – a teď to budu parafrázovat: „Já si jako nemyslím, že je to úplně dobře, ale když ses takhle rozhodl, tak já to podpořím.“ A v ten moment jsem já nad tou ódéeskou začal lámat hůl, protože podle mě když si lídr myslí, že je něco špatně, tak to řekne a něco v tomto smyslu udělá. Bylo vidět, že loajalita k předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi najednou převážila nad tím státním zájmem, který v tu chvíli byl, ať to nedělá.
Takže Petr Fiala věděl, že to není úplně dobrý nápad?
Já si vybavuji, že to takto nějak řekl, bylo u toho vlastně téměř celé předsednictvo. On podvědomě cítil, že to prostě není dobrý nápad, ale snaha podržet Vystrčila, když se už takto rozhodl, zvítězila nad nějakou širší geopolitickou úvahou.
Nikdo jiný v Evropě – snad s výjimkou Litvy, která tenkrát povýšila tchajpejské obchodní a kulturní zastoupení na velvyslanectví, a tím pádem se dostala v Číně na obchodní blacklist – vztahy s Čínou tak nevyhrotil. Žádná jiná země EU je nevyhrotila tak jako my s těmi dvěma návštěvami Tchaj-wanu předsedou Senátu a předsedkyní Sněmovny.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Tvůrci zahraniční politiky, zejména v kontextu Ukrajiny, říkají, že „boxujeme nad naši váhovou kategorii“. Jsou pyšní na to, že dělali muniční iniciativu a že jsou nejvíce protiruští ze všech protiruských. Vy na to asi pyšný nejste?
Já mám dojem, že největší slabina české zahraniční politiky je to, že ji řídí skupina lidí, kteří trpí něčím, co bych nazval „zastydlým devadesátkovým atlantismem“. Tito lidé jako kdyby mentálně zamrzli někdy v roce 1997, 1998 a 1999, kdy na Pražském hradě seděl Václav Havel, v Bílém domě Bill Clinton a ve state departmentu česká rodačka Madeleine Albrightová – mezitím tady téměř zbožštěná. V té době nás brali do NATO, svět byl unipolární, dominovaly Spojené státy. To byla ta dekáda 90. let, Rusko bylo na kolenou, panoval tam opilec Jelcin, kterému se celý svět smál, a Čína neznamenala tehdy nic – neinvestovala, nebyla členem Světové obchodní organizace a nebyla geopolitickou mocností.
To všechno se ale změnilo, to je čtvrtstoletí stará realita, ta už dávno neplatí. Dnes je svět multipolární, ale my se chováme, jako by unipolární svět stále existoval. Je zapotřebí si uvědomit realitu a chovat se podle ní, ne podle zbožných přání.
Fotogalerie: - Rusko je teroristický stát
Když ministr Lipavský, abych se k němu opět vrátil, přijede do Indie a začne tam poučovat indického ministra zahraničí, že Indie, jako největší demokracie, by měla s námi – západními euroatlantskými demokraciemi – „držet basu“ a neměla by tolik obchodovat s Ruskem a nekupovat od něj fosilní paliva, no tak prostě ten indický ministr zahraničí nevěřitelně kouká na takového člověka, co mu to tam vykládá, a ani se tomu nemůže smát, jak mu to přijde drzé, a potom samozřejmě panu Lipavskému řekne: „Podívejte se, pane kolego, já jsem ministr zahraničí země, která má 1,5 miliardy obyvatel, a já jsem tady od toho, abych chránil zájmy té 1,5 miliardy obyvatel, a ne zájmy kohokoliv jiného. A já to budu dělat. Já jsem ministr zahraničí Indie.“ A tohleto je něco, co ta česká zahraniční politika v zásadě není schopná vůbec pochopit.
My nejsme schopní pochopit, jak je možné, že třeba Vietnam, abych vzal další příklad úspěšného ekonomického tygra jihovýchodní Asie, to hraje na všechny strany. Jak je možné, že Vietnam uzavře strategické partnerství se Spojenými státy, a za měsíc tam přijede na návštěvu Putin. To je mimo schopnost chápání tvůrců naší zahraniční politiky. Ale takhle se to dělá, takhle se dělá zahraniční politika.
Nemáte pocit, že jak na elektorát ODS posledních deset let, od roku 2014, působí vlivy, o kterých jsme mluvili – neziskové organizace, akademická sféra a mluvící hlavy v televizi… Že elektorát ODS tu současnou zahraniční politiku v zásadě vyžaduje? Takoví ti lidé, kteří mají pocit, že pokud nebudeme stoprocentně konformní se Západem, tak vylezou z hrobu Jakeš s Husákem a zase tady zavedou socialismus?
Tak elektorát ODS to možná jako vyžaduje, ale elektorát ODS je dneska maximálně 15 % voličské základny. Takže pokud to vyžadují, tak asi tedy v tomhle případě jim ódéeska jde nějakým způsobem naproti. Mně se to nelíbí, protože já jsem klausovec, vyrůstal jsem politicky v 90. letech a tehdy se dělala zahraniční politika pragmaticky. Tehdy jsme se s nikým nekonfrontovali. Byť jsme byli prozápadní, tak jsme se neměli potřebu se s kýmkoliv konfrontovat. Teď tady ta potřeba je – nebo tedy aspoň tvůrci naší zahraniční politiky si myslí, že je to tak správně. V Evropě je takových zemí víc, zejména v té východní Evropě – nejsou s tím jako kůl v plotě – ale není to podle mě směr, který bude dominovat, a ukáže se to především po amerických prezidentských volbách.
Fotogalerie: - Memorandum o SPOLUpráci
Co se týče zahraniční politiky a vlivu, které na ni působí, poněkud se zvyšuje míra zasahování ozbrojených sil do zahraniční politiky. A bezpečnostního aparátu jako takového. Michal Koudelka, jakožto šéf Bezpečnostní informační služby (BIS), vystupuje na konferenci stranického think-tanku lidové strany. Koordinátor strategické komunikace Úřadu vlády Otakar Foltýn tvrdí, že jeho představa o hodnotové základně téhle země je jediná možná. K politice se vyjadřují i další lidé z armády. Je to normální?
Na to jsem už několikrát upozorňoval a z toho mám skutečně obavy. To je podle mě velký nešvar. Ona ta válečná atmosféra, způsobená válkou na Ukrajině, tomu nahrává. Druhá věc, která tomu nahrává, je, že 3,3 milionu obyvatel si zvolilo na Pražský hrad jako prezidenta bývalého generála. Takže ty silové složky státní byrokracie, ať už je to armáda nebo zpravodajské služby, mají pocit, že mají zastání na nejvyšších místech a skutečně penetrují do veřejného diskurzu způsobem, který nemá obdoby v celé třicetileté existenci samostatné České republiky. V podstatě někoho z nich máte v médiích téměř pořád. V případě plukovníka Foltýna je to už tak za hranou, že ten dopad je vlastně kontraproduktivní. S výjimkou fanklubu těch „twitterových libtardů“ – a to je přesvědčování přesvědčených – už většina lidí cítí, že je to přes čáru a svým způsobem to mnohé z nich i uráží, takže to je vlastně kontraproduktivní.
Ale je to opravdu nebezpečná tendence, že silové složky státní byrokracie najednou začínají mít pocit, že mají více zasahovat do tvorby veřejného mínění. A to v demokratické zemi podle mě v pořádku není. V demokratické zemi jsou to politici, kdo tvoří veřejné mínění, a silové složky jsou většinou potichu, nevyjadřují se, nedělají tiskové konference, nechodí s politickými prohlášeními do médií. Tady se to však najednou děje na denním pořádku, a to je zneklidňující.
Ing. Markéta Pekarová Adamová
Za předpokladu, že po volbách bude premiérem Andrej Babiš, nebo někdo z ANO, nová vláda přijde k silovým složkám, které jsou takto formovány. Takový postoj tam asi převládá. Zároveň ministr zahraničí přijde do Černínského paláce, kde byl Schwarzenberg, Petříček a teď se tam děje to, co se tam děje. Bude vůbec možné změnit tu politiku, když ten štáb nebo lidé, kteří tam jsou – ať už v silových složkách nebo diplomacii – zůstanou stejní?
Politika si to bude muset vynutit, třeba i nějakým razantnějším přístupem. Kdo nebude ochoten akceptovat, že v tomto státě existuje civilní řízení ozbrojených složek, že existuje civilní řízení silových složek, tak to prostě nemůže dělat. Jinak vytváří paralelní mocenskou strukturu a všichni víme, jak to potom může skončit. Stačí se podívat do některých neevropských zemí, abychom viděli, jak vytváření takových paralelních struktur končí.
Silové složky mají zastání i v médiích. Vidíme, že když BIS chce něco sdělit, má tu pana Ondřeje Kundru v Respektu a další…
Nechtěl jsem nikoho jmenovat, ale není tajemstvím, že speciálně pro zpravodajské služby existují jakási „tykadla“ v médiích. Když zpravodajská služba potřebuje rozehrát nějakou zpravodajskou hru nebo vypustit kompro či důvěrnou informaci, kterou nemůže sama zveřejnit, aktivuje tato „tykadla“ a informace se dostane ven přes ně.
Fotogalerie: - Zemanova čínská rapsodie
Zažil jste takový případ osobně?
Ano, moje známá kauza „čínský špion“ je docela ilustrativní. Opisovalo se z materiálů think-tanku Synopsis, což je další nevládní organizace, bohatě financovaná z National Endowment for Democracy. Pan Hála, hlavní figura Synopsisu, prosazuje vyloženě americký protičínský narativ a je velmi blízký think-tanku Jamestown Foundation, založenému bývalými řediteli hlavní americké zpravodajské služby, který tu Čínu detailně mapuje. Tady bylo úplně jasné, odkud vítr fouká. Vytvářely se konstrukce, že jsem předával důvěrné informace z Evropského parlamentu Číňanům, že mě Čína platila. Byla to ta aféra „čínských chlebíčků“, kdy čínská ambasáda v Bruselu zaplatila občerstvení na recepci pro 30 lidí za 500 eur, což bylo asi 12 eur na osobu, a tady se z toho udělala aféra, že mě mají Číňani na payrollu. Touto zkušeností jsem si tedy prošel, nebyla příjemná a dodnes se to vrací. Ale takto se pracuje. To je ukázka, jak funguje mediální práce ve smyslu, že se vypustí kompro, které se stonásobně přefoukne, a ono to pak žije vlastním životem.
My jsme tady měli Miloše Zemana, který měl velmi vstřícný postoj k Číně a snažil se s ní vycházet v dobrém až tak ostentativně, že mával krtečkem v čínské televizi, Číňanům dělali vlajkoslávu cestou z Ruzyně a vodili je po různých akcích. Bylo toto v pořádku? Dělal to Zeman s Tvrdíkem a dalšími, kteří tenkrát tvořili tu skupinu, dobře? Nebo nikoliv?
Miloš Zeman to asi myslel dobře, ale vlastně vyprovokoval liberální prostředí, vzhledem k jeho velké neoblibě u těch „pravdoláskařů“, nebo jak bychom je nazvali, k tomu, že si z Číny udělalo klacek na něj. Takže to hysterické „antičíňanství“ v České republice je částečně způsobeno snahou liberálního prostředí najít si na Miloše Zemana, kterého oni nenávidí až za hrob, nějaký klacek a ještě pořád jej ex post tím klackem tlouct.
Číňani se mě ptali, jak to, že Česká republika tak rychle změnila postoj: „Vždyť vy jste najednou obrátili o 180 stupňů. Nepotřebujeme, aby se s námi někdo objímal, ale stojíme o to, aby tu probíhal pragmatický dialog. Nemusíme být přátelé, ale můžeme být partneři. Tady to hrotíte do úplné konfrontace.“ Snažil jsem se jim vysvětlit, že to částečně vyplývá z toho, že část politického, mediálního a takového intelektuálního establishmentu si tímto způsobem pořád vyřizuje účty s Milošem Zemanem.
Ing. Miloš Zeman
Nedávno měl Miloš Zeman oslavu. Byl jste tam?
Ne, nebyl. Stavil jsem se u Miloše Zemana soukromě dva dny předtím, ve středu, abych mu popřál, ale na Hluboké jsem nebyl.
Byla tam početná zahraniční delegace, ale i domácí účastníci – expremiér Andrej Babiš, předsedkyně komunistů Kateřina Konečná, zástupci SPD, šéf PRO Jindřich Rajchl a europoslanec Filip Turek a předseda Motoristů Petr Macinka. Novináři z toho vyvodili, že se tam formuje nová vládní koalice. Co si o tom myslíte?
Z mého pohledu je to v pořádku. Miloš Zeman se netají tím, že má jinou politickou preferenci, a chce, aby se vláda změnila, že je volič ANO a jako exprezident, který má stále autoritu u části veřejnosti, se v tom chce nadále angažovat. Mně osobně – já se tím netajím – mně to konvenuje v tom smyslu, že já si také myslím, že by tahle vláda měla skončit, respektive že by měla skončit koalice SPOLU. ODS by se z ní měla vyvázat, postupovat samostatně a nebránit se možnosti budoucí koalice třeba s ANO, po volbách. Když se podíváte do ANO, najdete tam dost bývalých ódéesáků. Ta mentální spřízněnost je ve skutečnosti větší, než to vypadá.
A co členská základna ODS? Mám informace, že na schůzích někteří členové raději mlčí, když si myslí něco jiného než vedení.
Myslím, že členská základna by se v tomto případě zachovala pragmaticky. Spíš jde o to, jak by se zachovali naši voliči, do kterých osm let pumpujeme „Antibabiše“. Podle mě chybně, protože jsme se tím zahnali do situace, kdy nám nezbývá žádné jiné východisko, protože jsme je naučili takovou alergii na Babiše, že by teď těžko akceptovali koalici s ním.
Já bych se toho i přesto nebál. ODS je v tak nedobré kondici, že spekulovat, že by nás spojení s Babišem pohřbilo, je dneska „mimo mísu“. Pokud budeme pokračovat tímto způsobem, tak se spolehlivě pohřbíme i bez Babiše. Pro mě tenhle argument není dostatečně validní a musíme se chovat jako politici. Když voliči rozdělí ve volbách moc mezi jednotlivé politické strany, tak přece nemůžeme dopředu říkat, že s někým, kdo dostal 35 % hlasů, se nebudeme vůbec bavit. To není politika, to je antipolitika.
Fotogalerie: - Na vládě ještě s Bartošem
Ale já si moc neumím představit, že by se to stalo s Petrem Fialou jako předsedou strany.
No tak to já si neumím představit taky.
Čili vyzýváte k tomu, aby Fiala šel pryč z čela strany?
Já zatím nevyzývám nikoho k ničemu. Myslím si, že je potřeba to nechat doběhnout do konce. Tato vláda evidentně dovládne ve svém formátu, volby znovu přerozdělí moc a tam bych viděl jako rozumný postup, aby si ODS – pokud chce jít v koalici SPOLU do voleb, což asi tedy chce – ohraničila tuto koalici termínem voleb. Aby se řeklo: „Naše spojenectví přetrvá do voleb, a když ve volbách neuspějeme, tak si vyhrazujeme právo postupovat samostatně a nebýt vázáni koalicí SPOLU i v říjnu, listopadu, prosinci po volbách.“
Ale to už asi bez Petra Fialy, že?
No to samozřejmě… Bez komentáře.
Fotogalerie: - Interpelace na Fialu
Jak myslíte, že do toho všeho zasáhne Miroslav Kalousek s tím, co připravuje? Říká se, že chystá nový politický subjekt, a zaznívají jména jako Vojtěch Ryvola, Ivan Pilný, Tomáš Macura apod.
Nad tou představou se bavím. Miroslava Kalouska nechci nikterak podceňovat, už několikrát dokázal vstát z mrtvých a dokázal, že je schopný lecčeho, ale založit novou stranu je dnes téměř nadlidský úkol. Zaprvé potřebujete peníze, což možná, jak Kalousek naznačuje, by nebyl zase takový problém. Ale kromě peněz potřebujete i členskou základnu, sekretariát, placené tajemníky v každém regionu, aby strana měla celostátní působnost. Jinak zůstane jen pražskou buňkou, jako je dnes třeba TOP 09.
Bez členské základny a celostátní působnosti se těžko hledá politický investor. A za třetí – a to se hodně podceňuje: my to tady v Praze možná hodně řešíme, ale když vyjedete 100 kilometrů za Prahu, tak nikoho moc nezajímá, jestli Kalousek, nebo někdo jiný, založí novou stranu. Navíc zavést nový subjekt do povědomí veřejnosti trvá. Potřebujete lidi, mediální profilaci a marketing. Máme rok do voleb, a pokud něco vznikne koncem roku nebo začátkem toho příštího, je velmi málo času na ukotvení nové značky v myslích lidí, aby s ní začali počítat jako s reálnou alternativou. Takže to spíš vidím, ale mohu se samozřejmě mýlit, jako mediální snažení. Pro novináře je to skvělé téma, o tom se dá psát týdny a spekulovat, kdo tam bude a kdo tam nebude, kdo do toho nasype prachy. Ale realita může být úplně jiná.
A co vy? Budete kandidovat do Sněmovny?
Určitě ne za SPOLU. To bych si připadal jako Lipavský. Kritizoval jsem SPOLU, kudy chodím, tak se přece nemůžu nechat napsat na společnou kandidátku s paní Pekarovou. To bych vypadal jako idiot.
Jen pokud by náhodou došlo k tomu, že se ODS rozhodne, že se z tohoto spojenectví přece jen vyváže ještě před volbami – což nevylučuji, může se to stát a ve straně to začíná po krajských a senátních volbách trošku bublat zdola, takže uvidíme, možná to někam dobublá, možná ne. Kdyby se ODS rozhodla, že půjde do parlamentních voleb pod samostatnou značkou, tak bych o tom určitě přemýšlel. Jako SPOLU určitě ne.
Uvidíme, co se stane příští rok na jaře. Oni budou muset oznámit v nějakém dostatečném časovém předstihu před volbami, zda půjdou do voleb coby SPOLU, či nikoliv. Řekl bych tak březen, duben, nejpozději květen, protože se budou muset sestavit kandidátky a program. Pak se tedy já na to podívám a řeknu si, jestli je pro mě ještě únosné tomu dělat – byť tedy dneska v pozici řadového člena – nějaké křoví, nebo ne. Uvidíme.
Ministrem zahraničních věcí jste ještě nebyl…
To jsem nebyl a za existence koalice SPOLU zcela nepochybně ani nebudu.
Takže tohle všechno nechme otevřené a uvidíme, jak se nám to vyvine. Ten rok do voleb bude prostě zajímavý.
Fotogalerie: - Petr a Ursula
Když jste teď byl na akci nazvané Pátek třináctého na české pravici, pořádané Motoristy, na sociální síti X se začalo psát, že přestoupíte k Macinkovi s Turkem. To je asi nesmysl, že?
Znovu říkám, že nechci vytvářet jakoukoli asociaci s panem Lipavským. To mi přijde nedůstojné. Ta představa, že i kdybych nebyl v ODS, tak musím za každou cenu vstoupit někam jinam nebo za každou cenu musím za někoho jiného někam kandidovat, je úplně lichá.
Já nemusím vůbec nic. Já už mám svobodu rozhodovat se čistě podle sebe a nemusím se do ničeho nutit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Souhlasíte s názorem, že by ODS po případném neúspěchu ve sněmovních volbách měla ukončit své působení v koalici Spolu?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
_profil_top.jpg)
