Zajímá mne závažnost možného kolapsu nemocnice a dopady na region z hlediska dostupnosti péče?

Pacientům, odhadem 50 tisícům lidí z regionu, by zánik rumburské nemocnice nepochybně uškodil. Do další nejbližší nemocnice, například v Děčíně nebo v České Lípě, je to z některých míst hodina cesty autem i za dobrého počasí, za sněhu mnohem víc. Pro pacienty v neodkladných stavech se zvýší riziko, že je nestihne záchranka včas dovézt na nejbližší chirurgii nebo internu.

• O problémech Lužické nemocnice v severočeském Rumburku jsme psali ZDE.

Co zdravotnická zařízení v okolí? Ta by nezvládla výpadek rumburské nemocnice nahradit?

Okolní nemocnice mají už teď pacientů dost a nemají kapacitu nazbyt. Musíme vzít v úvahu, že dojezdová doba autem, jak ji podle vyhlášky počítá ministerstvo, je k ničemu pacientům, kteří kvůli své nemoci nemohou řídit nebo auto nemají. Pro ty se cesta hromadnou dopravou do vzdálenější nemocnice a zpět nyní může stát celodenní výzvou. Teoreticky by to měla řešit hrazená zdravotnická přeprava nebo návštěvní služba, na oboje je podle zákona nárok, ale ne každý se toho umí domoci.

Mluví se například i o variantě přeshraniční péče...

Pacienti by mohli využívat nemocnice v sousedním Německu, například hned „za kopečkem“ v Sebnitzu. To ale znamená buď platit cash, anebo vymáhat po českých zdravotních pojišťovnách nároky na proplacení poskytnuté péče. Zkrátka, nemocnice v Rumburku je potřebná stejně jako v dalších podobných regionech – Frýdlant, Jeseník – a její zánik by byl hrubým selháním řízení zdravotnictví.

Jak se vlastně nemocnice do tak závažných finančních problémů mohla dostat?

Je nutné si uvědomit, že nemocnice, ani malá okresní, nezkrachuje pro nic za nic. Ztráta přes padesát milionů korun, kterou za rok nemocnice vytvořila, je vzhledem k její velikosti nestandardní. Obecně vidím tři možné příčiny nebo jejich kombinaci.

Mohl byste je uvést?

Za prvé, dopady tzv. úhradové vyhlášky, podle které se nemocnicím platí bez ohledu na důvodnost a potřebnost péče rozdílné sazby, nadto podmíněné historicky – nemocnice chudé v minulém roce dostanou spočítanou nevýhodnou úhradu i v roce budoucím. Tato pravidla obecně úhrad znevýhodňují regionální nemocnice, proto je nyní napadla skupina skoro 50 senátorů z regionů u Ústavního soudu. Už dnes existuje možnost, jak se o pokrytí skutečných nákladů s pojišťovnami soudit, Rumburští to prý zčásti využili, ale soudní spor se dosud táhne – možná ho rumburská nemocnice slavně vyhraje „posmrtně“, až bude zlikvidovaná a rozprodaná.

S tím souvisí i druhý důvod finančních obtíží, specifika daná odlehlostí regionu a skladbou pacientů, což provoz a zajištění péče prodražuje; ale to měly zdravotní pojišťovny už dávno kompenzovat vyššími úhradami nad rámec standardních sazeb, protože za zachování regionální dostupnosti odpovídají. VZP je ochotna běžně navyšovat úhrady nad úhradovou vyhlášku jiným poskytovatelům včetně soukromých klinik a přebujelých nemocnic v Praze, mohlo to jít i v Rumburku, ale údajně se o tom jedná teprve v posledních dnech – příliš málo, příliš pozdě. Ostatně princip navyšování sazeb pojišťovnami „tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic“ bez konkrétního zdůvodnění kritizoval i NKÚ a také je to součástí stížnosti skupiny senátorů.

Je tu i třetí možný důvod finanční ztráty, který jsem neformálně zaslechl, a to je manažerská neschopnost a plýtvání při vedení nemocnice. Jak velkou hrál roli, to ukáže audit kraje, který má být hotový v řádu týdnů.

Kdo by měl situaci vyřešit a nemocnici v problémech zachránit, když kraj jako takový ji převzít spolu s jejími dluhy zatím nechce?

Právo na přístup k péči stanoví ústava, naplnění ústavních práv je povinností státu. Stát zákonem o veřejném zdravotním pojištění přenesl tuto povinnost na zdravotní pojišťovny. Proto za zajištění dostupnosti hrazené péče podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod občanům Šluknovska odpovídají pojišťovny. Tuto povinnost nemá ani Ústecký kraj, ani jeho akciovka Krajská zdravotní a.s., jak chaoticky tvrdí ministerstvo. Kraj nemá žádnou právní povinnost rumburskou nemocnici přebírat ani provozovat. Nemá ji ani Krajská zdravotní, a.s., naopak její vedení by převzetím zjevně zadlužené a ztrátové nemocnice mohlo svůj podnik poškodit, což by nebylo v souladu s postupy řádného hospodáře. Takže stávkovat by šluknovští občané neměli v Ústí, ale na Palackého náměstí v Praze před ministerstvem, případně na Orlické ulici před centrálou VZP. Za zajištění dostupnosti péče odpovídají zdravotní pojišťovny, ministr zdravotnictví nese povinnost je dozorovat a pokutovat, pokud by tak nečinily.

Co by v této věci mohly zdravotní pojišťovny udělat?

Je věcí zdravotních pojišťoven, jak péči pro občany Šluknovska zajistí. Nemusí to být nutně zrovna skrz společnost Lužická nemocnice a poliklinika, a.s., která provozuje nemocnici v Rumburku dnes. Pojišťovny mohou místo toho podstatně finančně posílit sousední nemocnice; mohou, s trochou snahy a peněz, přístup k péči občanům dojednat v příhraniční německé nemocnici; může se koupit tisíc vrtulníků a lítat s občany ze Šluknovského výběžku do Prahy, kde na vrchu za Břevnovem sedí vedle sebe hned tři mnohamiliardové špitály. Pokud ale péče zajištěna nebude, musejí se pojišťovny a ministerstvo připravit na to, že ji budou šluknovští soudně vymáhat a požadovat náhrady škody, protože oni své daně zaplatili.

Co vidíte pro Lužickou nemocnici v Rumburku jako nejlepší řešení?

Podle mého názoru vychází nejlépe rumburskou nemocnici zachovat. To nyní znamená zhodnotit, za jakou část vzniklé ztráty mohou křivá úhradová pravidla – to by měly pojišťovny nemocnici dorovnat, za minulost i do budoucna. A za jakou část ztráty mohou manažerské chyby při řízení nemocnice – to zajisté pojišťovny platit nebudou, to si musejí rumburští vyřídit mezi sebou. To vše je ale nutné udělat rychle, včera bylo pozdě, protože jakmile se rozuteče personál, nemocnice nevratně umře. Rumburk pak bude první z řady nemocnic v regionech, která přes svou zjevnou potřebnost, za nevídané hospodářské konjunktury, zanikne pro neschopnost politiků řídit zdravotnictví.

JUDr. Ondřej Dostál (*1979) je absolventem Právnické fakulty UK v Praze, studoval též v Rakousku a postgraduálně v USA jako Fulbrightův stipendista. Zabývá se především organizací systému zdravotního pojištění, úhradami za péči, právem ve zdravotnictví a ve farmacii. Jako konzultant spolupracuje se společností PwC Česká republika a s předními advokátními kancelářemi z oboru zdravotnického a farmaceutického práva. Od roku 2003 přednáší na Univerzitě Karlově a na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, je autorem četných publikací zaměřených na organizaci zdravotnictví v ČR a v zahraničí.