Sněmovna má za sebou další pokus o vyjádření nedůvěry vládě, který se nepovedl. Pro bylo 92 poslanců, proti 90, opozici tedy chybělo 9 hlasů. Co si o celé páteční diskusi myslíte?

Z té celodenní sněmovní diskuse jsem neviděl vůbec nic, protože jsem zavřený ve studiu a nahrávám vánoční album. Ale jsem si jistý, že jsem vůbec o nic nepřišel, a tak jako tak vím, co kdo říkal, protože to lze snadno předvídat. Dostali jsme se do situace, kdy máme na politické scéně a možná i ve společnosti dvě skupiny lidí, které se vlastně vůbec neposlouchají. Můžete snášet jakékoliv argumenty proti Andreji Babišovi, ale jeho sympatizantům to stejně jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Prostě si z toho nic nevezmou. A na druhou stranu Andrej Babiš a spol. mohou argumentovat, jak chtějí, někdy i racionálně, a druhá strana z toho také nic neslyší, protože to prostě slyšet nechce. Mám-li to tedy okomentovat, říkám: Marnost nad marnost, výsledek žádný. 

Dvě skupiny se neposlouchají. Ne poprvé by tomu tak bylo mezi koalicí a opozicí. Nicméně, bylo kauz už tolik, že by měl premiér odstoupit? Přeci jen mám trestně stíhaného premiéra. Nebo vytrvat bez ohledu na útoky, jak sám řekl: „Nikdy, nikdy, nikdy neodstoupím.“

To nikdy, nikdy, nikdy je součástí monologu, který druhá strana neposlouchá. A jak říkám, to neposlouchání má za následek, že jakékoli racionální argumenty nemají žádnou váhu. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby země neměla trestně stíhaného premiéra. Pak by asi existovaly i jiné varianty, jak sestavit vládní koalici. Hnutí ANO jasně vyhrálo volby, to nikdo nezpochybňuje. Aby ovšem mohla existovat koaliční vláda v tomto složení, musí ANO dělat velké programové ústupky stranám, které naopak ve volbách propadly. Není žádným tajemstvím, že někteří poslanci ANO pak zrovna neskáčou radostí, když v zájmu stability vlády musí závazně hlasovat třeba pro zrušení karenční doby nebo jiné levicové výmysly.