Přiznám se, že mě pobavilo, když jsem si přečetl váš blog s názvem „Zánik Evropy: těšíte se?“ Jeho sarkastické pojetí bych ovšem od vědeckého pracovníka nečekal. To vás tak rozzlobily tu a tam se ozývající hlasy, které volají po uspořádání referenda o našem vystoupení z Evropské unie, nebo co jiného vás k jeho napsání vedlo?

Vlastně jsem vůbec neregistroval, že už zase někdo volá po referendu o našem členství v EU. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby nemalá část zdejšího občanstva volala třeba po „vystoupení“ České republiky z Evropy a obecně z této planety. Kolem se přece děje tolik věcí, které vyžadují naší odvahu, přemýšlení a nasazení. Není to vždy příjemné, žádný fungující „Úřad pro distribuci štěstí“ zatím nevznikl a nevznikne. Střední Evropa je svým způsobem, zejména od první světové války, jakousi oblastí úzkosti. Středoevropané trpí traumatem mnohonásobných obětí zločinu, přičemž vytěsňují, že často byli sami pachateli. Zvláště my, Češi, občas působíme tak, jako bychom už ani nechtěli tvořit vlastní dějiny. To je samozřejmě velká škoda. Chápu, je to pohodlnější, když na někoho můžeme ukázat prstem a označit ho za strůjce všech našich problémů: politici, demokracie, Brusel, kapitalismus, uprchlíci, intelektuálové, Romové, USA…

Jako českého občana a Evropana mne pobuřuje ta šířící se ufňukanost tváří v tvář aktuální šlamastyce, stejně nechápu ani onu škodolibost vůči dění v naší Evropské unii, tedy i v České republice. Dějiny se zkrátka dějí, problémy – někdy velké, jindy menší – tu budou vždy, sebevědomé národy a jejich političtí reprezentanti by se k nim měli stavět čelem, řešit je – nikoliv se jen sentimentálně dojímat nad tím, jak je zle, případně s rukama v klíně vyhlašovat, že Evropa a Západ jsou jakožto civilizace už definitivně na lopatkách. Proto také vznikl zmíněný sarkastický blog, a sice jako malý dárek-provokace pro všechny škarohlídy a laciné apokalyptiky. Někoho pobavil, jiné snad – ať už s ním souzněli či nikoliv – mohl přivést k zamyšlení, další iritoval.

Hned v úvodu blogu oslovujete „věrné Čechy a Češky“, že naše vykoupení se blíží, že naše dvanáctileté otroctví, kdy se zákeřně rozhodovalo „o nás bez nás“, se chýlí ke konci. I když si tak z uvažování některých našinců děláte legraci, nepůsobí naše členství v EU někdy opravdu tak, jak jste s ironií popsal?

Jistě, naše členství v EU opravdu někdy působí tak, jako bychom byli nesvéprávnými otroky. Je to úžasný divadelní kus, který občas hraje značná část Čechů a Češek i vůči vlastnímu státu. Vše ve stylu: my nic nemůžeme ovlivnit, to jen ti „nahoře“. Ministr, který do Bruselu posílal jen náměstka nebo na jednáních mlčel, najednou vykřikuje něco o unijním diktátu, ačkoliv rozhodnutí sám odhlasoval a neměl k němu žádné připomínky. Srovnatelně lidnaté i menší země, jako Litva, Slovensko, Belgie, Holandsko, Švédsko nebo Finsko, vytvářejí v rámci EU různé koalice, předkládají vlastní návrhy a projekty. Chovají se opačně, totiž jako odpovědný člen klubu, který někdy sám, jindy s částí členstva prosadí své představy, občas přistoupí na kompromis a někdy je třeba i přehlasován. Část českých politických elit v čele s prezidentem, a s nimi bohužel i výrazná část občanů, by patrně nejraději „vystoupila z dějin“. Českou republiku stylizují do úlohy malého děcka, které je neodpovědné, nic nemůže, je vláčeno „dospělými“ a „silnými“, vždy je jen obětí okolností, nikoliv hybatelem dějin. Ano, je to skvělá výmluva, kterou můžeme stále dokola sami sobě vysvětlovat vlastní neúspěchy. Není ovšem hodná zralého politického národa, jeho sebevědomých občanů.

Vedete Collegium Europaeum, které je společným badatelským pracovištěm Filozofické fakulty UK a Filosofického ústavu Akademie věd ČR zabývajícím se interdisciplinárním výzkumem a kritickou reflexí evropské kulturní a politické identity. Co mají tedy Evropané kulturně a politicky nejvíce společné? Mohou mít vůbec něco společného Britové s Rumuny, Němci s Řeky, Francouzi s Bulhary a podobně?

Na celém světě existuje pouze jediný kontinent, který po staletí řeší problém vlastní identity. Jedině Evropané dokážou vyzdvihovat evropanství jako něco exkluzivního a jindy naopak tvrdit, že společná evropská identita nikdy neexistovala, neexistuje a existovat nebude. O asijské nebo africké kontinentální identitě však nikdo nevede vážnou debatu. Také proto, že jednotlivé světadíly a jejich pojmenování jsme si vymysleli právě my, Evropané. Svět a jeho členění, to je náš, evropský konstrukt. Co máme tedy jakožto Evropané společné? Patrně jakýsi zvláštní dialogický přístup k životu: věčné pochybování o sobě samých, ovšem prokládané mesiášskými postoji. Jistě nemusím připomínat tradice antické, židovsko-křesťanské a osvícenské, či různé ideologické deviace, jako komunismus, fašismus a nacionální socialismus, z nichž naše evropanství pozitivně i negativně vyrůstá. Společné evropské povědomí je dávnověké, není vynálezem posledního století. Třeba Komenský ve svých traktátech běžně používá sentenci „My, Evropané“, prostě a samozřejmě se Evropanem cítí.