Po útoku na redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo se i v Česku začala výraznější měrou vést debata o podstatě islámu. A objevují se radikální názory, třeba Martina Konvičky, lídra iniciativy Islám v České republice nechceme. Jak čelit jeho argumentům, že islám je z podstaty násilné a netolerantní náboženství, značná část islámských kleriků štve proti nevěřícím, žena je považována za méněcenné stvoření? Konvička dokonce veřejně označil proroka Mohameda za perverzní osobu....

Patrně většina náboženství a ideologií ve světě si dělá nárok, že má patent na pravdu, a islám se v tomto bodě nijak nevymyká. Je nesporné, že islámští klerikové, stejně jako představitelé jiných náboženství a myšlenkových směrů, vyzdvihují a prosazují svou pravdu a souhlasím, že někteří to dělají způsobem pobuřujícím a urážejícím nemuslimy, a upřímně řečeno i mnohé muslimy. Tvrdit ovšem, že je násilí a netolerance přímo podstatou islámu, je přece jen poněkud neobjektivní. Islám prostě v soutěži s jinými ideologiemi brání způsoby odpovídajícími kulturní a civilizační zralosti svých vyznavačů pozice, kterých už dosáhl, a pokouší se dosáhnout nových. Činí tak na poli duchovním, politickém i společenském. To ostatně v historii dělaly všechny náboženství a ideologie. V našich krajích máme zkušenosti s křesťanstvím a komunismem a momentálně je v tomto globálním konkurenčním boji asi nejaktivnější agresivně se prosazující „víra v univerzalistickou demokracii“. Evropané si ovšem navykli, že střety ve všech těchto oblastech se odehrávaly výhradně mimo jejich území a těžce nesou, když se jich chtíce nechtíce musejí účastnit také doma. Stále se pokládá za normální, když křesťanské misie působí v daleké cizině ke spáse duší tamních pohanů. Nebráníme se ani, když fungující ideologické a společenské systémy po celém světě rozvracíme nepříliš citlivými intervencemi ve jménu jediného uspořádání, jež pokládáme za správné. Mimo jiné i tím je vyvolána migrace, jež přivedla do Evropy milióny muslimů toužících žít v lepších ekonomických podmínkách a mít při tom svobodu v praktikování náboženství, jak to Západ deklaruje.

Martin Konvička popisuje celkem trefně negativní projevy praktického soužití rozličných kultur, ale pokud jsem se s jeho projevy setkal, zdá se mi, že podstatnou část znalostí o islámu načerpal od českých paní a dívek majících nepříjemnou osobní zkušenost ze soužití s muslimem. Vede tak velmi osobně zaujatý boj s jakousi „kuchyňskou“ podobou islámu silně promíšeného s národními tradicemi přistěhovalců žijících často úmyslně uzavřeně v bublině jejich malé komunity. Odráží se to pak právě třeba v jeho prohlášeních o pedofilii proroka Muhammada, protože zcela pomíjí historické prostředí, v němž Muhammad žil a kde ženit se s dívkami pod naší dnešní hranicí zletilosti bylo naopak zcela normální. Řekl bych dokonce, že kdyby si dal Martin Konvička trochu práce a o islámu něco nastudoval, mohl by z kontextu vytrhávat a pro své útoky proti islámu používat podstatně horší věci. Podobně je to i s jeho interpretací postavení ženy v islámu coby méněcenného tvora. Je fakt, že islám přisuzuje muži a ženě odlišné společenské funkce. Ve střetu se západní civilizací hlásající absolutní rovnost pohlaví islámští teoretikové vymýšlejí pseudoracionální zdůvodnění jinakosti mužů a žen, často nápadně podobná tomu, co produkují centra genderových studií. V teoretickém modelu islámu se mají muž a žena vzájemně doplňovat, aniž by bylo jedno z pohlaví ceněno více. Troufám si odhadovat, že většina žen vychovaných v západních hodnotách by v tomto modelu nenalezla valného zalíbení, stejně tak ale vím, že mnoho žen vychovaných v islámských společnostech pohlíží na své evropské protějšky s upřímným soucitem jako na nešťastné vykořisťované a zneužívané bytosti. Problém nastává, když mají tyto dva společenské modely koexistovat vedle sebe nebo když se jeden snaží vytlačit ten druhý. To platí stejně o evropských muslimech, vyžadujících, aby mohli takové uspořádání praktikovat přinejmenším uvnitř své komunity, jako o vynucování ženských práv v islámských státech ze strany Západu.