Je terorismus, na který se soustředil prezident Miloš Zeman ve svém projevu na Valném shromáždění OSN, aktuálně největší hrozbou ve světě?

Terorismus je zřejmě starý jako lidstvo samo. Odkazy na činy, které bychom dnes označili za teroristické, můžeme najít nejen v Bibli a mnoha dalších historických zdrojích, ale i v ústně předávaných bájích a pohádkách. Co jiného byly ve starých pověstech českých vylíčená lest Šárky a následné zavraždění Ctirada a jeho družiny než teroristický čin, který přesně odpovídá základní definici: „Terorismus je užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka a dosáhnout politických cílů.“ Ovšem byl to teroristický čin doby bez trhavin, střelných zbraní a mobilních telefonů.

Od Vlastiných dob se toho sice mnoho změnilo, ale terorismus jako taktika šíření strachu mezi civilním obyvatelstvem a nátlaku na vládnoucí vrstvy vesele bují a je hojně využíván jako součást mnoha konvenčních i nekonvenčních konfliktů. Je velmi lákavou metodou boje za dosažení konkrétních zájmů, protože je levný, personálně i materiálně nenáročný a jeho efektivnost je velmi vysoká, zejména jestliže je součástí konkrétní širší kampaně nebo – na úrovni státního terorismu – nástrojem hybridní války. Toho, že by vymizel z reality současného – a zřejmě i budoucího – světa, umožňujícího navíc šíření následků teroristických činů slovem i obrazem, zveřejňování proklamací teroristů a jejich požadavků a ultimát rychlostí Facebooku či Twitteru po celé zeměkouli, se proto určitě nemusíme obávat.

Český prezident upozornil na tři iluze o terorismu, které jsou v nynějším světě rozšířené. Jednak to, že vymizí, pak to, že veškerý terorismus schováváme za název Islámský stát, a třetí, že proti němu lze bojovat konvenčními postupy. Dá se s tím souhlasit?

Současná tendence omezovat nositele terorismu pouze na Islámský stát nebo na islamismus je samozřejmě nesmyslná. V tom má pan prezident pravdu. Za tímto zjednodušujícím pohledem stojí především média, konkrétně ta část, pro kterou jsou často hrůzné metody a následky teroristických činů velmi dobrým prodejním artiklem. Terorismus bují skutečně po celém světě, počínaje nejvyspělejšími zeměmi a konče pro nás téměř neznámými a exotikou zavánějícími zeměmi Asie a Afriky. Je ovšem třeba přiznat, že značná část teroristů jsou skutečně islamisté. Už z toho prostého důvodu, že islám jako náboženství vyznává téměř 1,5 miliardy obyvatel Země, terorismus je pro jeho vyznavače dobrý způsob, jakým si vybojovat své místo na slunci, a používání teroru vůči jinověrcům či nevěřícím propaguje značná část jeho duchovních vůdců.

Co říkáte výzvě Miloše Zemana, abychom „hledali nové cesty boje“ a vystříhali se okupace cizího území „jako v případě Iráku“, která podle něj není účinná?

Jak jsem již uvedl, terorismus je nevymýtitelný, je však rozhodně omezitelný. Existují pouze tři cesty, jak mu zabránit. První cesta – ustupovat skupinám, které terorismus používají k dosažení svých cílů, a splněním jejich požadavků zastavit teroristické činy, což se povedlo například v Irsku. Nelze však takto ustupovat islamistům v Evropě a připustit například zavedení práva šaría. Druhá cesta – zlikvidovat příčiny terorismu, například zastavit válku v Sýrii, porazit vojensky Islámský stát a zajistit politickou a vojenskou stabilitu v regionu. Toho samozřejmě nelze dosáhnout okupací. Je třeba hledat cesty, jak podpořit životaschopné státní a vojenské struktury, které zde existují, a ostatním zcela zastavit finanční a zejména zbrojní podporu. Třetí cesta – účinná likvidace samotných teroristů, jejich velitelů a zdrojové základny včetně personální. Terorismus totiž má velkou setrvačnost a izolované skupiny jeho nositelů mohou vést boj za už dávno ztracenou „věc“ ještě dlouho po jejím faktickém zániku.

Na základě těchto faktů konstatuji, že souhlasím se slovy pana prezidenta pronesenými na půdě OSN. S terorismem je nutné bojovat všemi dostupnými prostředky, především však preventivně – jakmile si některá skupina uvědomí, že terorismus může přinést určité výsledky, byť by to bylo jen zvýšení sebevědomí jejích členů, je pozdě. S terorismem je třeba bojovat rovněž nemilosrdně. Je třeba na něj pohlížet jako na pirátství, k němuž má myšlenkově velmi blízko, a zločin terorismu pokládat za ius cogens, ustálenou mezinárodní právní normu; ti, kdo se dopouštějí teroristických činů, plánují je nebo k nim nabádají, jsou pokládáni suverénními státy za nepřátele lidstva.

Má apel českého prezidenta na vytvoření malých bojových jednotek vyzbrojených drony, helikoptérami a informacemi tajných služeb, kdy by tato komanda sloužila přímo k eliminaci vůdců teroristických organizací, naději na to, aby se uskutečnil?

Ačkoliv mnoho komentátorů prezidentova slova zpochybňuje nebo bagatelizuje, domnívám se, že právě to je cesta, kterou se bude mezinárodní boj proti terorismu v nejbližší době ubírat. Jejich použití bude naprosto nezbytné, jak ukázal případ Charlie Hebdo, kdy k dopadení a likvidaci jeho pachatelů byla div ne mobilizována celá armáda. Šlo samozřejmě o krutý čin, který měl za následek dvanáct mrtvých a spoustu zraněných, ale pokud by státy takto postupovaly v případě každého teroristického činu, staly by se brzy náklady na podobné operace neúnosnými. Proto je třeba hledat nekonvenční cesty včetně vytváření speciálních mezinárodních protiteroristických jednotek na úrovni policie a armády, disponujících nadstandardním vybavením a operačními schopnostmi, a zejména přeshraniční působností na území států, které přistoupí k jejich budování. K tomu bude samozřejmě třeba přijmout i příslušné mezinárodní smlouvy. Domnívám se, že fórum OSN bylo dobře zvoleným místem k proklamaci této myšlenky. Pro Evropskou unii s chybějícími vojenskými kapacitami to je ideální cesta.

Miloš Zeman hovořil o koordinované akci pod záštitou OSN, protože všech pět stálých členů Rady bezpečnosti má sice rozdílné zájmy, ale společného nepřítele, jímž je terorismus. Dá se ale o všech velmocech opravdu tvrdit, že jim jde v první řadě o boj s terorismem, viz váhavý postup vůči Islámskému státu?

To určitě ne. Podle mezinárodních smluv lze považovat za akt mezinárodního terorismu i zahájení omezených bojových operací letectva nebo pozemních vojsk vůči suverénnímu státu, ať už zdůvodněné jakoukoliv rétorikou. Podíváme-li se na jednotlivé státy Rady bezpečnosti a jejich činy jen za poslední desetiletí – kdo z nich je v tomto směru čistý jako lilie? My jako Česká republika do geopolitických zámyslů velmocí moc nevidíme. Přesto však myslím, že nalezení konsenzu mezi těmito oficiálními zástupci světa má naději na úspěch. Důvodem je i fakt, že přestože se Islámský stát může někomu hodit jako páka na konkrétní politické reprezentace nebo mezinárodní procesy, případným vetem společného postupu v Radě bezpečnosti by se jeho politické priority staly příliš zřejmými a neúnosnými pro jeho spojence.