Politici i média se intenzívně věnují „kauze“ s kalašnikovem, kterou odstartovala odpověď prezidenta Miloše Zemana na otázku, jak se zbavit premiéra Bohuslava Sobotky. Není to zbytečná bouře ve sklenici vody, když každému musí být jasné, že šlo o vtip?

Humor je nesmírně komplikovaný psychický proces vlastní toliko lidem. Abychom mohli humor chápat či jej dokonce záměrně vytvářet, musí náš mozek zapojit celou škálu činností souvisejících zejména s abstraktním uvažováním. Ke schopnosti chápat a tvořit humor pak přináleží též emoční inteligence, která jako citlivý lakmusový papírek rozpozná, co je přijatelné a co nikoli, kdy vtip slouží k pobavení a kdy ke zranění. Schopnost chápat a tvořit humor je pak velmi dobrým indikátorem duševního zdraví, emoční zralosti a sociální kompetence.

Dá se z té odpovědi vyvodit něco o motivaci, která prezidenta ke zmínce o kalašnikovu vedla?

I kdybych zapomněl na chvíli na to, že daný výrok řekla hlava státu, lze usuzovat na mnohé. Autor nechce pouze pobavit, ale též šokovat. Překročit hranice. Být jiný, originální. To je častý způsob jak pobavit. Ekvivalentem je například scénka, kdy herec Otakar Brousek, známý svým noblesním a kultivovaným vystupováním v závěru vyprávění řekl vulgární slovo, jež bylo zcela nečekané z jeho úst. Současně však zcela zapadlo do dané scénky a lidé se smáli nejen obsahu, ale i formě. V uvedeném výroku Miloše Zemana šlo však kromě snahy šokovat i o explicitní vyjádření agrese. To dává danému tvrzení zcela jiný rozměr. Autor nechce pouze pobavit a šokovat, ale též zranit – byť třeba jen slovně – jinou lidskou bytost. I to známe. Pak jde o humor, kdy cílem není smát se něčemu, ale smát se někomu, kdy jde o to druhého znemožnit, poškodit a bavit se na cizí účet. Pak jde primárně o agresi, jež je jen jakoby zabalena do rádoby humorného hávu. Z výše řečeného lze tedy usuzovat na to, že autor výroku si premiéra přinejmenším neváží a nemá problém jej použít k tomu, aby narcistně ukojil svou potřebu obdivu tím, že skrze šokující, agresivní výrok na sebe přitáhne pozornost. Podtrženo sečteno, sebestřednost a odbržděná agrese zde vyhrála nad elementární slušností.

Dobrá, ale lze z prezidentových slov vyvozovat výzvu k zabití předsedy vlády, jak si to vyložil premiér Bohuslav Sobotka, a je tedy důvod, aby se děsili Sobotkovi blízcí, děti, rodina a přátelé?

To bych netvrdil. Sledujeme-li výroky Miloše Zemana přinejmenším poslední rok a půl, zjistíme, že on sám si zpravidla už za týden nepamatuje, co, kde, kdy a komu řekl. Na svých výrocích netrvá a konec konců někdejší šéf zahraničního odboru Hradu Hynek Kmoníček nabádal národ, aby „devadesát procent výroků prezidenta nebral vážně“. Vzpomeňme, jak sliboval, že nenajde-li se Peroutkův článek, tak se omluví, nedostane-li poradce Mynář prověrku, tak ho propustí a tak dále. Jiná věc je, zda je správné mít na Hradě člověka, který plácá bez sebemenší autocenzury to, co mu zrovna slina přinese na jazyk, a dělá si z úst trhací kalendář. Ale to je spíše otázka na Parlament České republiky a zejména na voliče.

Podle předsedy TOP 09 Miroslava Kalouska se prezident zjevně nekontroluje, vyvolává seriózní úvahy o své svéprávnosti a je neřízenou střelou ve funkci prezidenta. To je názor jednak politika, ale také člověka s odborností chemika, co si však o chování prezidenta může myslet psycholog a psychoterapeut?

Nejsem sám, kdo na Miloši Zemanovi pozoruje zcela zřejmé degenerativní změny. Protože jsem ho však nikdy jako psycholog nevyšetřil, nemohu podávat závazné stanovisko. Mohu usuzovat jen z chování, jež zprostředkují média a dále ze slovního a písemného projevu. Zde je evidentní následující: Pokud má Miloš Zeman možnost se připravit, je jeho projev koherentní, tedy smysluplný. Je-li však v situaci, kdy musí improvizovat, pružně reagovat, pak jsou znát organické změny v centrální nervové soustavě. Projevují se prostorovou dezorientací a potížemi s koordinací pohybů – viz jeho nejrůznější pády a nárazy do zdi, morální odbržděností, tedy tím, co pan Kalousek nazývá „neřízenou střelou“, dále pak čím dál tím pomalejším, těžkopádnějším a topornějším verbálním projevem, sklonem k používání klišé a konečně postupující ztrátou právě smyslu či spíše citu pro humor. Kdo si vzpomíná na Miloše Zemana počátku devadesátých let, dá mi za pravdu, že tehdy byla opravdu radost jej poslouchat. Měl neotřelá a dobře promyšlená úsloví, jeho bonmoty byly originální a chytré. Nyní jsme svědky postupného chátrání. Bonmoty jsou stále častěji zcela mimo kontext, nesouvisejí s tím, co bylo řečeno, jsou banální, jako by je vymýšlel adolescent a u lidí to vyvolává smíšené pocity ve smyslu – „a to má být vtipné?“.