V roce 1998 byly povodně prvním problémem, který jste musel jako nový ministr životního prostředí řešit. Jaké to bylo?

Povodně v roce 1998 tehdy udeřily vlastně v den, kdy jsem byl jmenován do úřadu. Na nějaké rozpaky tehdy nebyl čas, bylo třeba prostě jednat. Tehdy zasáhla voda především na Rychnovsku a Orlicku. O dva roky později, v roce 2000, pak došlo k povodním na Krkonošsku.

Mluví se o stoleté vodě, o tisícileté vodě, ale nějak z povědomí lidí vypadává, že se tyto záplavy se, a to nejen u nás, objevují v podstatě každé dva roky. Od toho roku 1998 jsou tu v podstatě povodně pořád.

Když to srovnáte s obdobím svého nástupu, co všechno se změnilo, v dobrém i špatném?

Byl jsem u toho, když se budoval integrovaný záchranný systém (IZS), což považuji za velmi dobrou a rozumnou věc, protože ten systém koordinuje činnost hasičského sboru, vojska, dobrovolných složek…

Co mě ale hodně zaskočilo, i když o tom vím jen z internetu, je prohlášení úřadujícího primátora, že snad neexistuje seznam kontaktních osob krizového týmu. Nejsou seznamy pro mobilní ani e-mailová spojení. Tak to mě opravdu hodně překvapilo, protože něco podobného nepamatuji. To je přece naprostý základ, protože nejen komunikace mezi složkami IZS, ale i jejich komunikace s krizovým štábem, je doslova klíčovým základem pro úspěšnost účinného zásahu.

Trochu mi to připomnělo rok 2002, kdy měsíc po nástupu nové vlády opět povodně udeřily. Kuriózní na tom ale bylo, že můj nástupce, ministr Libor Ambrozek (KDU-ČSL), nebyl vůbec k zastižení a tak nebyl v tu chvíli nikdo, kdo by svolal povodňovou komisi. A to už jsme přece jen nějaké zkušenosti z let předchozích měli.