Jak se cítíte jako čerstvý pětaosmdesátník?

Já si užívám každý nový den jako vzácný dar. Pozitivní přístup k životu pro mě nemůže zmizet. Jsem šťastný, kolem mě běhá spousta vnoučat, jsem také pradědeček. I po různých zdravotních peripetiích držím jakž takž pohromadě, jdu do firmy s úsměvem, ne naštvaný, že tam nechci být. Rád se setkávám s lidmi, starými dobrými známými i novými, kteří mají před sebou zajímavé plány, a to mě také drží nad vodou. Snažím se dívat dopředu.

Hlavní pozornost všech je dnes upřena na Ukrajinu a o Rusech se dnes pochopitelně hodně a nepříliš lichotivě mluví. Vy jste je zažil především na ledě…

Vzpomínám si, že přestože ty vzájemné zápasy se sbornou byly vždycky extrémně vyhrocené, tak jsme se většinou nenáviděli jenom na tom ledě. Měl jsem a mám mezi Rusy množství přátel. Něco jiného bylo, když přišel rok 1968. Tam se to všechno otočilo a opravdu vznikla těžká antipatie vůči Sovětům jako okupantům, tam se projevilo, kdo svlékl kabát a oblékl rychle nový a kdo si zachoval rovnou páteř. Já jsem vždycky a všude říkal, co si myslím. Taky jsem z toho měl fůru nepříjemností.

Mnozí, včetně nového českého prezidenta Petra Pavla, varují, že nás v případě rozpadu Ruska čeká velká migrační vlna. Obáváte se jí? A jak se stavíte k přijímání uprchlíků z Afghánistánu, Iráku a dalších zemí?

Víte, na tuhle otázku je strašně těžké odpovědět. Evropské státy už prožily dvě světové války a dokázaly si vytvořit určitou vnitřní strukturu a určité sociální benefity pro potřebné. To vše se budovalo dlouhá desetiletí. A na tyto vymoženosti můžeme být právem hrdí, ale také to nebylo zadarmo.

A je podle mě nyní nanejvýš složité, abychom sem do tohoto našeho systému a řádu přivezli dejme tomu uprchlíky z Afghánistánu, protože to jsou lidé, kteří se tu nedokážou zabydlet, asimilovat se, přijmout naše evropské hodnoty, jejich mentalita a hlavně jejich náboženství jsou zkrátka značně odlišné od našich priorit. Proto se domnívám, že takové spojení by nefungovalo.

Tady nejde o to, že my bychom nechtěli těmto lidem pomoct, ale oni si sami pomoct nedají. Tam je například žena méně než pes. Copak je takový přístup normální?

Dobrá, ale co tedy s nimi?

Já jsem přesvědčen, že tento problém by se měl vyřešit tam, kde vznikl – to znamená na jejich území, kam může EU nasměrovat svou pomoc v rozličných podobách, ale přivážet do Evropy další a další muslimy, to není ta správná cesta.

  Co si myslíte o dnešním slovenském hokeji?  

Medailová éra kolem zlatého Göteborgu 2002 se mi líbila, ale pak jsme na dlouhá léta zaspali ve výchově mládeže, kterou doháníme dodnes. Musím však připomenout, že slovenský hokej začal až po získání nezávislosti před 25 lety. Dobré jméno našeho hokeje jsme šířili dávno předtím. I v československém týmu se hráči hrdě hlásili ke slovenským kořenům.

Draft NHL ukázal, že máte nezvykle silnou generaci špičkových hráčů. Například Alois Hadamczik to nedávno okomentoval takto: „Sám jsem překvapen, protože Slováci mají mnohem menší základnu než my, do toho hokeje se dává méně peněz, je tam nesrovnatelně nižší počet ledových ploch – a přesto vidíte, že to evidentně jde i takto. Takže klobouk dolů, protože u nás to v posledních letech vázne.“Je to pouhá náhod, nebo se začal na Slovensku hokej dělat zkrátka lépe a tohle jsou už výsledky?

Já musím spíš říci, že je to dílo té shody a náhody, protože víme, že jde o tři čtyři špičkové hráče, což je sice skvělé, že tu jsou, ale to, jak se říká, jaro nedělá. Slovenský hokej, jak říkal pan Hadamczik, který to velmi přesně pojmenoval, má proti tomu českému hodně omezené možnosti prakticky ve všech směrech a nic zásadního se tu za posledních deset patnáct let nepřihodilo, takže se z toho malého úspěchu můžeme radovat, ale těžko bych si dovolil to nazývat trendem. Stačí se podívat, kolik máme například hráčů v NHL nebo jaká je úroveň naší nejvyšší soutěže. To absolutně nesnese srovnání se situací před patnácti, dvaceti a víc lety.

Vy jste několikrát kritizoval vedení slovenského hokejového svazu, nastala přece jen nějaká pozitivní změna k lepšímu?

Podle mě příliš ne, vše je prakticky stejné, protože jsou tam stále titíž lidé. U vesla jsou ti, kteří v roce 2002 vybojovali ve Švédsku titul, zlato na mistrovství světa, kam spousta hráčů tehdy ani nepřijela, takže ta úroveň toho šampionátu nebyla valná, ale od té doby jsou ze všech těch tehdejších mistrů velké hvězdy, které určují všechno kolem hokeje na Slovensku.

Jak vnímáte nové směřování národního týmu, který se pod vedením generálního manažera Miroslava Šatana a trenéra Craiga Ramsayho rozhodl dohnat prchající konkurenci kanadským stylem herního systému?

Nemám nic proti pokroku. Ale promluvme si o tom, co je podstatou kanadského stylu? Podle mého názoru stojí na neuvěřitelném množství stadionů, kde zkušení trenéři snáze hledají talenty s mimořádnými fyzickými a technickými dispozicemi. To usnadňuje přizpůsobení systému. Všem držím palce, jsem hrdý fanoušek našeho hokeje.

Proč svaz tak často sází na cizince – to nejsou na Slovensku žádní kvalitní trenéři pro národní tým?

Co k tomu říct? Samozřejmě že tu trenéři jsou. Člověk se například neubrání jednoduché úvaze, jak jsme zužitkovali osobnosti, které v roce 1985 jako hráči vybojovaly titul mistrů světa. Odpověď zní – nijak. Dárius Rusnák, tehdejší kapitán reprezentace, ale hráči jako Vincent Lukáč nebo Igor Liba mohli být výbornými trenéry. Bohužel tady na Slovensku převládl v posledních letech názor, že trenérská škola je zbytečná, že vlastně úplně stačí, když jste v minulosti hráli NHL. A přitom bratislavská trenérská škola byla pověstná, vždyť jí prošel třeba Ivan Hlinka, Ján Starší, Miloš Říha a mnozí další. Ale teď angažujeme cizince, jenomže když se podíváte na výsledky kanadských trenérů na ZOH a na světových šampionátech včetně dvou pořádaných doma, tak vidíte, že ty výsledky jsou opravdu tristní. Jedinou čestnou výjimkou byl Vladimír Vůjtek, který v roce 2013 získal pro Slovensko stříbrnou medaili, zatím poslední. Ale toho považuji za Čechoslováka, nikoliv za cizince.

Nedávno jste řekl, že už berete život s krédem „Žij a nech žít“. Takže vaše éra věčného potížisty a bouřliváka je už minulostí?

Jsem to stále já, vždycky jsem byl, karamboly se mi nevyhýbaly. V tom smyslu, že jsem otevřel ústa, i když jsem dobře věděl, že lidé nemají radost, když je pravda pojmenována. Samozřejmě se omlouvám za některé výstřelky, ale jiné lze vysvětlit jako reakci na nespravedlnost v mém okolí. Asi bych dnes nejednal stejně.

Pane Golonko, děkuji za rozhovor a přeji hlavně hodně zdraví a optimismu!

Děkuji mnohokrát a těším se na další povídání s vámi.