Už delší dobu se hovoří o tom, že kvůli napjaté situaci v Evropě (migrační krize, terorismus) může náš kontinent zahájit zcela „novou éru“, kdy budou v jednotlivých zemích vítězit netradiční strany, často velmi ostře zaměřené a profilované. Hovoří se o francouzské Front National, na Slovensku uspěli kotlebovci, z některých kruhů zní kritika vůči polské konzervativní vládě atd. Hrozí něco Evropě, potažmo nám a současnému systému, pokud by se moci chopily strany, které jsou některými kruhy označovány jako populistické, extremistické? Došlo by k naplnění černých scénářů o konci Evropy?

„To be, or not to be…“ Migrační krize, terorismus, to není problém jen posledních pár let, jak se ho některá média a politici snaží předkládat a bagatelizovat. Jde o dlouhodobý proces, který „Evropa“ neřešila a spoléhala na to, že se to nějak vyřeší. Tento celoevropský problém využívají netradiční strany s malým voličským portfoliem a svojí rétorikou se snaží tzv. pomocí občanům a napravováním způsobených křivd vládnoucími stranami – získat hlasy voličů. K tomu využívají i nerozhodnost evropských lídrů řešit krizi, která je větší, než ji veřejně přiznávají. Tuto skutečnost využila v posledních volbách francouzská krajně pravicová strana Front National, a to i díky pařížským teroristickým útokům a evropské uprchlické krizi, a využili ji také slovenští kotlebovci, kteří na svoji stranu získali hlavně mladé voliče. Evropa se musí postavit k řešení tohoto zásadního problému jako celek.

Jak případně nástupu radikálně vyhraněných stran a hnutí s jednoduchými recepty zabránit? Nakolik mohou mainstreamové strany vstřebávat agendu „extremistů“, a sebrat jim tak vítr z plachet?

Na to je jednoduchý recept – tradiční strany musejí plnit především své předvolební sliby. V naší společnosti žádná strana, která se dostane do parlamentu, není schopna prosadit programové „sliby“ a je závislá na koalici. Někdy mi připadá, že osobní a stranické zájmy jsou postaveny nad zájmy občanů a státu. Voliči „extremistů“ jsou zásadně proti imigraci, multikulturní globalizaci a podpoře krachujících států eurozóny. Toho využívají populisté radikálních stran a odčerpávají mainstreamovým stranám hlasy voličů a hlavně nerozhodných voličů, kteří od nich očekávají zlepšení politické a ekonomické situace. Jedinou cestou je neslibovat, ale pracovat pro občany tak, jak to vyplývá z ústavy.

Americký prezident Obama při své evropské „pouti“ lobboval za transatlantickou obchodní dohodu TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství – Transatlantic Trade and Investment Partnership – TTIP). Mnozí kritici varují, že to pro nás bude nevýhodné a že by šlo o „invazi“ geneticky modifikovaných potravin (GMO) do Evropy, které jsou podle některých nebezpečné a varují před nimi. Pokud jde o TTIP jako celek, jak to vidíte? A je namístě se obávat GMO?

TTIP je dohoda mezi USA a Evropskou unií, která si klade za cíl plně liberalizovat vzájemný obchod a investice. Evropský parlament posvětil dohodu a následovalo schválení mandátu, který k jednání jménem EU získala od všech členských států Evropská komise. V červnu 2014 tak mohl na summitu G8 v severoirském Lough Erne předseda EK José Manuel Barroso společně s předsedou Evropské rady Hermanem Van Rompuyem, britským premiérem Davidem Cameronem a prezidentem USA Barackem Obamou zahájit jednání o nové dohodě.

Tato dohoda nemůže v současné situaci představit žádné relevantní výhody pro národní státy, producenty a nositele blahobytu, jako jsou především malí a střední podnikatelé. Přináší ovšem celou řadu výhod pro velké a nadnárodní společnosti.

Je pravda, že odborníci upozorňují na škodlivost GMO potravin pro naše zdraví a varují před jejich extrémní škodlivostí a negativním vlivem na životní prostředí. Domnívám se, že není dobré, že se GMO expandovalo na náš trh s takovou razancí.

Modifikované a prokazatelně vysoce toxické plodiny (s obsahem herbicidu glyfosátu, toxinu Bacillol Th., příp. beta-exotoxinu) distribuuje ve velkém společnost Monsanto na evropský trh. I když se tyto toxiny většinou relativně rychle rozpadají, konzumují je hospodářská zvířata v podobě krmiva, ale také polní fauna – ptáci či hlodavci, kteří pak rodí degenerované a deformované potomky, a přitom sami trpí na onkogenní onemocnění. Obdobně je ohrožena i plodnost u žen.

Genetickou informaci živých organismů, tedy i potravinářských plodin a jejich semen, nese buněčné jádro každé buňky daného organismu v jeho DNA. Podle informací, první geneticky modifikované brambory se začaly prodávat již v roce 1995. O rok později přišly na evropský trh řípa, kukuřice, rajčata, řepka nebo chovní lososi.

Studie Brémské medicínské univerzity z roku 2013 totiž ukázala, že cca 43 % testovaných Evropanů mělo ve vzorku moči pozitivní test na aktivní látku herbicidu Round-Up, což je alarmující.

Vlády několika států již reagovaly na varování odborníků – pěstování těchto plodin pozastavily nebo zcela zakázaly.

Svetozár Plesník

Pokud jde o migrační krizi, je hlášen mírný úbytek imigrantů tzv. balkánskou cestou, ale na druhou stranu krize směřuje do Itálie, kde prý dochází ke značnému nárůstu zločinnosti. Merkelová je navíc terčem kritiky za to, že se nechá Erdoganem vydírat, a Turecko naléhá, že když nebudou zrušena víza, pustí migranty volně do Evropy. Považujete dohodu EU s Tureckem za funkční? A co dělat, pokud jde o tzv. italskou cestu? A co soudíte o snaze Evropské komise protlačit kvóty, ať se nám to líbí, nebo ne?

Migrační krize postihuje celou Evropu, aktivně ji řeší jen několik států, což je velká chyba. Problém migrační krize se musí řešit především jednotně a koordinovaně. Když mluvíme o Itálii, starosta sicilského města Palerma Leoluk Orlanda prohlásil 25. dubna 2016: „Palermo se změnilo na druhý Istanbul či Bejrút.“ Italská Sicílie zažívá v posledních týdnech zuřivý boj o teritorium. Krvavé potyčky mezi sebou svádějí mafie, nechvalně známá Cosa Nostra, a bandy kriminálníků, které se dostávají do Evropy s migranty. Nejvíce migrantů, kteří letos připluli přes Středozemní moře do Itálie, pocházelo z Nigérie (asi 3 400), dalších asi 2 300 bylo z Gambie a zhruba stejný počet (asi 1 500 lidí) přijel ze Senegalu, Guinei, Pobřeží Slonoviny, Somálska a Mali. O kancléřce Merkelové toho bylo již hodně napsáno, ale kolem její dohody s Tureckem kolují velké dohady. Největší problém dohody s Tureckem se spatřuje v tom, že neexistuje žádná záruka, že prezident Erdogan nepustí migranty volně do Evropy. Casus belli se vždy najde.

Tlak Evropské komise na evropské státy je velký, což mj. naznačuje i mimořádná návštěva zmocněnkyně německé vlády pro migraci Aydan Özoguzové v Praze, která se uskutečnila začátkem dubna. Myslím si, že tomuto tlaku nesmíme podlehnout. Důsledky neřešení migrační krize budou nedozírné.

Množí se úvahy o soužití muslimů s evropským původním obyvatelstvem a o tom, kolik běžných muslimů žijících dlouhodobě v evropských městech schvaluje teroristické útoky, a pomáhají tak krýt možné hrozby, byť sami nic nepodnikají. Jsou výsledky integrace muslimů povzbuzením k tomu, abychom z přijímání dalších migrantů strach neměli, anebo právě naopak?

Soužití různých etnik bylo, je a vždy bude velký problém. Každé etnikum má svoji kulturu, své zvyky, obyčeje, náboženství, které je zakořeněno už po staletí. Ve „vysoké“ politice se tyto skutečnosti bagatelizují, přehlížejí se a lídři prohlašují, že v soužití nevidí problém, že je to jenom otázka času a vše se srovná. Bohužel o tom jen mluví, ale v tomto prostředí a s těmito lidmi nežijí. O situaci dostanou „informační svodku“ nebo krátce navštíví region. Potřebné podklady se zpracují, předají dále, komise je zhodnotí a vše vypadá na první pohled O.K. Rozdíly kultur jsou dané stoletou historií a změna „oblečení a dočasná změna rétoriky“  na jejich postojích nic nezmění. Každý jedinec má právo na život, svoji kulturu apod., ale zároveň by nemělo být omezováno, nebo dokonce tyranizováno jeho okolí. Jednoznačně se musí přizpůsobit společnosti, ve které chce žít a pracovat, jinak nemůže zůstat. 

Myslím si, že ze strany migrantů nám hrozí určité nebezpečí, které spatřuji i v jejich agresivitě. Člověk, který utíká před válkou a potřebuje pomoc, si nemůže vynucovat přijetí v cizí zemi násilím a vyhrůžkami, útoky na policii, armádu… Proto současnou migrační vlnu nemůžeme srovnávat s migrací našich občanů v roce 1968, tak jako to prezentují někteří politici.

Informace z různých zdrojů naznačují, že nebezpečí útoků je vyšší, než se dosud předpokládalo. Stupňuje se podezření, že v Evropě působí rozsáhlá síť nedetekovaných spících buněk teroristů IS, které by mohly uskutečnit obdobné útoky na důležité objekty, jako byly atentáty v Paříži a Bruselu. Vše je jenom otázka času nebo přijetí potřebných opatření ze strany Evropy.

V oblastech Sýrie, kde vládne Bašár Asad, proběhly volby. Ve zbytku země se přetahují různé skupiny a ty, které nejsou považovány za teroristické organizace, se nyní zdráhají s Asadem jednat. Novinář Českého rozhlasu Robert Mikoláš řekl, že lidé na osvobozených územích víceméně vítají syrskou armádu a mají pozitivní vztah k ruským vojákům. Pro koho hraje v Sýrii čas? Není to tak, že spíš pro Rusy, jimiž podporovaný Asad se postupně stabilizuje? Lze čekat nějaké dramatické zásahy od Turecka nebo od USA, které by do toho mohly vojensky vstoupit?

Sýrie patří mezi arabské země, kde se moc udržuje pomocí síly. Výjimečný stav v Sýrii platil od roku 1963 do roku 2011. Tato válkou zmítaná země je rozdělena do několika vojenských teritorií, která mají pod kontrolou různá vojenská uskupení. Část ovládají vojska Bašára Asada, další území je pod kontrolou kurdských milic, velká část je pod kontrolou teroristů Islámského státu, působí tady sunnitská Džabhat a-Nusra a další skupiny rebelů. Domácí obyvatelstvo vnímá vítězství nad IS, kterého dosahují vládní vojska ve spolupráci s ruskou armádou, jako lepší variantu a očekávají ukončení dlouhotrvajícího válečního konfliktu. Účastníci války, kteří budou na straně poražených, se obávají možného ponižování ze strany vítězů, jelikož Syřané jsou hrdý národ a potupu nesou těžce. Americká strana se snaží získat určitý status quo k vyjednávání, a proto se aktivněji zapojila do konfliktu, aby „veškerou slávu“ v případě ukončení konfliktu nezískala jen ruská strana. Je předpoklad, že když v Sýrii působí jednotky USA a Aliance, Turecká armáda neprovede přímou intervenci do Sýrie, i když „problém“ Turecko – Kypr trvá dodnes.

Rozumní politici se přiklánějí k názoru, že v případě ukončení válečného konfliktu nesmí dojít k rozdělení země, neboť rozdělení Sýrie je nejhorší možná varianta. Konflikt nebude permanentního rázu, na tomto území se bude válčit donekonečna.

Řada evropských zemí má díky teroristickým útokům v Paříži a později v Bruselu stále vyhlášen výjimečný stav. Stejně i Česko, kde policisty doprovázejí vojáci. Mnozí však upozorňují, že tohle je spíš pro efekt a navození pocitu bezpečnosti pro běžné lidi. Jak reálně zvýšit bezpečnost a jaká preventivní opatření zavést, abychom riziko dalších útoků minimalizovali? A nakolik je podle vás legitimní tato opatření zavádět na úkor našich dosavadních svobod a za cenu narušování soukromí?

Je pravda, že u nás potkáváme smíšené ozbrojené hlídky, které provádějí ve městě hlídkovou činnost. S ohledem na vzniklou situaci po teroristických útocích v Paříži a Bruselu je to jenom „jakási“ prevence a lidé vnímají jejich přítomnost pozitivně – mají pocit většího bezpečí. S ohledem na aktuální teroristické útoky vyhlásil dne 22. března 2016 ministr vnitra Milan Chovanec první stupeň ohrožení terorismem. Aby se minimalizovalo toto nebezpečí, je třeba klást velký důraz na práci policie a jejich specializovaných policejních útvarů. Hlavní úkol v boji proti terorismu musejí sehrát naše zpravodajské služby ve spolupráci se svými partnery v rámci Aliance, ale i s dalšími službami jiných států obdobného charakteru, pokud je taková spolupráce možná. Opatření musí být legitimní, i když někdy může zasáhnout do našich práv a svobod.

Někteří experti hovoří o tom, že bychom se měli v oblasti bezpečnosti a prevence proti radikálním islamistům inspirovat v Izraeli, který má s touto věcí letité zkušenosti a vlastní obranu bere snad nejdůsledněji ze všech. Lze si to představit? V čem bychom se mohli nebo měli „izraelizovat“?

V první řadě musíme definovat pojem „radikální islamismus“ jako teroristickou hrozbu pro Evropu a jak v takovéto situaci postupovat. Na terorismus jsou rozdílné názory, hlavně mezi názory expertů západního světa a tzv. třetího světa. Z toho důvodu se nedaří proti terorismu postupovat jednotně. Když mluvíme o „izraelizaci“, tak známý izraelský expert  dr. Boaz Ganor definuje terorismus následovně: „Terorismus je záměrné použití násilí zaměřené proti civilnímu obyvatelstvu v zájmu dosažení politických cílů.“ Naši „experti“ s ním souhlasí: „Jedná se o předem připravené a promyšlené násilí směřované proti nezúčastněným osobám, jehož smyslem je vyvolat strach jako prostředek k dosažení a splnění politických, náboženských nebo ideologických požadavků a cílů.“ 

Stačí si vzít jenom několik příkladů z izraelských zkušeností a situace v Evropě by se zlepšila: a) terorismus, který provádějí radikální islamisté, má globální charakter a je zapotřebí proti němu patřičně na globální úrovni bojovat, b) embargo na dovoz nebo vývoz zboží, které by mohlo být využité pro potřeby teroristické organizace, c) jednotný a nekompromisní postup bezpečnostních složek a armády, d) profesionální celní a pasová kontrola při vstupu na území Izraele a odchodu mimo něj; na území státu může vstoupit jenom osoba, která „není hrozbou“…

„Války byly a vždy budou, pokud však chceme bojovat proti jakémukoliv druhu terorismu a dalším hrozbám 21. století, je zapotřebí uvažovat racionálně a brát v úvahu všechny bezpečnostní aspekty a zároveň méně hovořit a více konat.“

Na Ukrajině vznikla nová vláda, nelze ovšem asi čekat nějaké zlepšení životní úrovně a stabilizace situace. Je možné souhlasit s tím, že Ukrajině přidělíme bezvízový styk? Je vůbec reálné, aby se uvažovalo o členství Ukrajiny v NATO a Evropské unii?

Z hlediska vzniku nové ukrajinské vlády se situace nijak převratně nezmění, pokud se nestabilizuje bezpečnostní situace, neodzbrojí se různé bojové skupiny, které ve jménu „někoho“ porušují mezinárodní zákony a úmluvy. Musí se opět začít dodržovat zákon a pořádek, a to potrvá dlouhou dobu. Z uvedených důvodů není možné „udělit“ Ukrajině bezvízový styk. Obdobně není vhodné uvažovat o tom, a to nejen v ohledu na postoje  Ruské  federace, že Ukrajina v blízkém horizontu vstoupí do NATO nebo EU.

Ukrajinský prezident Porošenko má velmi nízkou podporu, stejně tak celý kyjevský vládní establishment. Do jaké míry je reálný nástup extremistů k vládě, anebo pád země do chaosu? A co expremiér Jaceňuk, který zmizel, neukazuje se na veřejnosti a kolují nejrůznější, ovšem nepotvrzené zvěsti o jeho násilné smrti. Lze něco vypátrat?

Podpora a sliby politiků jsou pomíjivé, „tak jako je pomíjivá krása“. Když vláda a prezident slibují blahobyt pro „svůj“ lid, demokracii a svobodu – národ jásá.  Postupně ale opadá euforie a nastává tvrdá realita, sliby se neplní, lidé trpí hladem a ve státě není bezpečno ~ vedení státu nemůže očekávat podporu lidu, když ho zklamalo. V této situaci se ale mohou dostat do vedení další extremisté, někdy i horšího kalibru, kteří zneužijí situaci ve státě ve svůj prospěch – národ hledá „záchranný kruh“. Premiéři přicházejí a odcházejí. Někteří mají občanství cizího státu, v cizině mají uložené na účtech i své peníze, není pro ně tedy velký problém tzv. zmizet. V zemi, kde vládne chaos a bezpráví, je těžké vynucovat si právo.

Na jaké trajektorii je podle vás vývoj v Rusku? Jak a co se týče geopolitického smyslu, kdy se mluví o tom, že se Putin vymanil z mezinárodní izolace, a za druhé z hlediska vnitropolitického, kdy navíc zemi v září čekají parlamentní volby, za rok prezidentské a Putinova podpora je stále výrazná. Upevní si Putin pozici, nebo je ohrožen? Co vliv ekonomického hlediska, kdy ceny rostou a Rusové musejí snášet snižování životní úrovně? Sice se říká, že Rus snese všechno, ale kde je podle vás ta hranice, kdy si řekne dost a postaví se proti vedení?

Tělesa se ve vesmíru pohybují po určité trajektorii, tak jako velká země s názvem Ruská federace. Historie carského Ruska, následně Sovětského svazu a opět Ruska má určitou podobnost. Ve vesmíru vydrží jenom silné planety, tak jako každý stát musí ubránit svoji suverenitu, a bez silného vůdce toho nelze dosáhnout. Postup prezidenta Putina je založen na síle jeho osobnosti, výběru lidí kolem sebe, znalosti vnitropolitické a zahraniční situace a politiky. O tom, že se nedal vyprovokovat ke konfrontaci síly, svědčí i to, že velice zvažuje svá rozhodnutí. Nemůže podcenit blížící se volby, kdy jeho strana i on sám potřebují výraznou podporu voličů. Proto v krátké budoucnosti musí přehodnotit různá omezení a opatření, která zavedl jako protipól západního embarga na Ruskou federaci. Přetrvá výrazná orientace Ruské federace na Čínu, na některé bývalé státy bývalého Sovětského svazu a získávání další podpory států východu a západu. Nesmíme zapomínat, že Ruská federace patří mezi významné jaderné mocnosti, má velmi dobře vyzbrojenou armádu a vlastní velké nerostné zdroje. Musíme si uvědomit, že trajektorie může mít jakýkoliv tvar, není předem předepsaná a prezident Putin, jak je vidět, si nedá nic předepisovat.

Českou diskusi o Rusku do značné míry vyplňují úvahy o ruské informační válce, kterou odpůrci Ruska označují za hybridní agresi. Jsou svolávány konference, kterých se zúčastňují i armádní představitelé, a zaznívají i hlasy po omezení svobody slova. Třeba poslanec Ivan Gabal navrhuje mazat proruské servery. Co s tím dělat v případě právě některých webů a alternativních serverů, které se údajně podílejí na této hybridní válce?

Každý stát prostřednictvím médií (když je ovládá) a svých zpravodajských služeb vede informační a dezinformační válku. „Americká armáda“ používá vlastní televizní štáb, který natáčí propagační filmy o „úspěších“ svých jednotek (viz Irák, Afghánistán a další války), a distribuuje je veřejnosti, jež tyto informace vstřebává a posílá je dál. Každý soudný člověk si musí alespoň částečně vyhodnotit sdělené informace, jak jsou pravdivé a důležité pro jeho život. Slyšel jsem mluvit několikrát poslance Ivana Gabala a jeho projev mi občas připomněl rétoriku bývalého režimu. Když něco začneme zakazovat a likvidovat, lidi to začne ještě více zajímat. Stát musí prostřednictvím svých institucí informace vyhodnotit a urychleně zaujmout příslušné stanovisko.

Lze považovat za legitimní debatu o tom, zda máme být členy EU nebo NATO? Objevují se názory, že taková debata je proti duchu ústavy. A co dělat s tím, že lidé Evropské unii prostě nevěří?

Problém nedůvěry začal již v roce 1997. Prezident republiky Václav Havel označil navrhované referendum o vstupu České republiky do NATO za nesmysl. Většina lidí to bere stále jako křivdu, že nemohli v referendu vyjádřit svůj názor. Více a více se to projevuje v situacích, kdy vznikají problémy, které se jich a jejich rodin osobně dotýkají, jako je např. hrozba teroristických útoků. V roce 1996 Česká republika oficiálně požádala o členství v EU. Premiér Václav Klaus předal žádost ČR o vstup do Evropské unie 23. ledna v Římě. I když se referendum uskutečnilo, přetrvávaly dlouhé debaty o podepsání Lisabonské smlouvy apod. Národy jednotlivých zemí se bojí ztráty suverenity, o čemž svědčí i „různá“ zákonná opatření ze strany EU. Česká republika se bohužel podřizuje nátlaku EU a její administrativě ve všech oblastech a sférách života.

Dokonce i současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker varoval kolem 20. dubna letošního roku, že přílišné „zasahování“ do lidských životů ze strany Bruselu narušuje podporu Unie. Co k tomu dodat…

Pplk. v.v. JUDr. Svetozár Plesník působil ve vedoucích a štábních funkcích v rámci Ministerstva vnitra a Policie ČR, má dlouholeté zkušenosti na úseku výcviku a vzdělávání  policistů.

Absolvoval právnické vzdělání a další vzdělávací aktivity, např.: Sociální politika a personální řízení – Právnická fakulta UK Praha, Personální management – Filozofická fakulta UK, Organizace práce manažera – Úřad vlády ČR, Optimalizace práce manažera – Úřad vlády ČR, Umění úspěšné argumentace.