Kniha Symbol Ludvík Svoboda právě vychází. V její předmluvě píšete, že pouze u Svobody došlo k přenosu příjmení na všechny jemu podřízené, takže rozumíme pojmům „svobodovci“ anebo „Svobodova armáda“. To opravdu není v naší historii jiný podobný příklad?

Užití jména či příjmení pro označení určité skupiny spřízněných osob není v českých dějinách nijak zvláštní. Osoba kněze Jan Husa, mistra pražského vysokého učení, se stala po roce 1415 symbolem pro značnou část tehdejšího českého obyvatelstva, přičemž stoupenci jeho učení přijali mistrovo jméno za své. Objevil se však i vcelku absurdní extrém – v březnu 1953 jeden z významných českých básníků požadoval, abychom byli všichni „stalinci“. Z tohoto hlediska byl velmi zajímavou osobou horník Lumír Sakmar. Příjmení využili horničtí úderníci, aby měli českou variantu stachanovců. Ale i jeho jméno Lumír je pověstné. Pochází z Rukopisu královédvorského a v roce 1851 byl podle něho pojmenován literární časopis. Ten po svém druhém obnovení zaštítil celou skupinu českých básníků, takže jsme se všichni o něm museli ve škole učit. S výjimkou stoupenců mistra Jana však jde o profesně vyhraněné a nijak početné skupiny osob.

Pojem „svobodovci“ se týkal desítek tisíc osob, příslušníků československé vojenské jednotky na východoevropském válčišti za druhé světové války. Srovnatelnou skupinou byli po roce 1424 příslušníci vojska tehdy právě zemřelého českého vojevůdce, ti však přijali označení „sirotci“. Pojem „svobodovci“ tak sice není v našich dějinách zcela ojedinělý, v každém případě však je výjimečný.