Sněmovna vás nedávno zvolila do Rady Českého rozhlasu. Na sociálních sítích se poté rozproudila dost vyhrocená diskuse. S jakými pocity jste to sledoval?

V zásadě mě to nechávalo klidným, a ani mě to nepřekvapilo. Nejednalo se totiž o reakci široké veřejnosti, jako spíše o reakci z prostředí křesťanských progresivních kruhů. Pro ně jsem jeden z předních zločinců, protože sloužím kardinálu Dominiku Dukovi. V myšlení těchto lidí by se provinila i Dukova teniska. V zásadě se ale neměli při svém obvyklém skandalizačním kolotoči čeho dalšího chytit, tak si alespoň užívali zveřejňování mé adresy, podrobností z osobního života a přepočítávání mé mzdy. Myslím, že tato reakce spíše svědčí o mrzké povaze našich křesťanských levicových ultras než o čemkoliv jiném.

Podle názorového webu A2larm je vaše zvolení pokračováním „Dukovy konzervativní revoluce“ a po zvolení Hany Lipovské do Rady ČT má prý pražský arcibiskup v mediálních radách dalšího člověka. Jste „Dukův vyslanec“ v radě?

Pro kontext by mělo zaznít, že autor článku Jan Bierhanzl svého času inicioval dopis stovky křesťanů, ve kterém žádal, aby papež už konečně odvolal Dominika Duku z úřadu. Od tohoto „pragováckého“ dopisu již uplynuly téměř tři roky, a nestalo se nic. Tedy jeho rozhořčení rozumím. Nicméně bych rád zdůraznil, že do Rady ČRo jsem byl nominován brněnským spolkem, který nemá s církví, a ani kardinálem Dukou, nic společného. Čestně mohu prohlásit, že mi kardinál v mé kandidatuře ani nijak nepomáhal. O svém úmyslu jsem s ním ale samozřejmě mluvil a myslím, že mé snaze fandil. Tím to ale také skončilo. Eufeminicky řečeno, paní Lipovské alespoň podepsal nominační papír.

Mezi uchazeči o post radního ČRo byl i historik Jaroslav Šebek, specializující se dlouhodobě na církevní dějiny. Poslanci však upřednostnili vás a Šebek to na sociálních sítích komentoval slovy, že „odbornost je to poslední, co lidi z ANO zajímá“. Co k tomu říci?

Pan Šebek o zvolení do Rady Českého rozhlasu usiloval opakovaně, a do své kandidatury investoval ohromné množství energie. Tedy chápu jeho zklamání z neúspěchu. Tím spíše, že zvláště u poslanců hnutí ANO lobboval tak intenzivně, až se před ním někteří z nich museli nechávat zapírat. Nicméně Sněmovna z šestnácti nominantů obsazovala dvě volné pozice, čtrnáct kandidátů muselo být neúspěšných, a mohl jsem to být klidně i já. Co se jeho poznámky týče, pan docent zřejmě nepochopil, že se nejedná o výběrové řízení na akademický post, ale o volbu, kde se zvažuje daleko více kritérií než jen získané akademické tituly. Já jsem před poslanci zdůrazňoval především svou mediální praxi a praktickou znalost prostředí, a jim se to zkrátka zamlouvalo více. 

A propos, myslím, že u poslanců hnutí ANO se pan Šebek zdiskreditoval sám, a to když podepsal Halíkovu petici proti paní Lipovské. Být kandidát do mediální rady a podepisovat petici proti jinému – nezlobte se, ale mně to přijde jako chucpe. Když na to byl dotazován, tak se prý vymlouval jako malý kluk, že to bylo narychlo, že Tomáš Halík na něj naléhal a že si vlastně ani pořádně nevšiml, o čem ta petice je atd. Z poslanců si sice děláme legraci často, ale na druhou stranu – není jejich povinností ze sebe nechat dělat blbce dobrovolně.

Jaké je vaše odborné zázemí a background, pokud jde o média, specificky ta veřejnoprávní a Český rozhlas konkrétně?

Od roku 2005 jsem spolupracoval v České televizi na dokumentární tvorbě, jsem podepsán zhruba pod čtyřmi desítkami námětů a autorských scénářů. Dlouhodobě jsem také spolupracoval s Katolickým týdeníkem a připravil několik desítek interview s osobnostmi českého veřejného života. Pak jsem na nějakou dobu odjel na studia do zahraničí. Po svém návratu jsem ještě absolvoval stáž v české sekci Rádio Vaticana a následně si našel stáž v Českém rozhlase, na tehdejším Rádiu Česko, která po ukončení mých studií vyústila v pracovní nabídku. V rozhlase jsem poté nějakou dobu působil na domácí směně Radiožurnálu a následně přešel do rešeršního oddělení, kde nově vznikalo i analytické oddělení. 

Tuto zkušenost bych pro práci radního označil za klíčovou, protože jsem se nejenom naučil rychle pracovat s velkým objemem dat, nepřistupovat k nim předpojatě, ale zároveň jsem se seznámil i s metodikou pro vyhodnocování vysílání Českého rozhlasu z pohledu kritérií veřejnoprávnosti. Věřím, že tuto zkušenost nyní v Radě Českého rozhlasu využiji více než bohatě.