První, s kým se reportér na „Východním nádraží“ (jak zní český překlad názvu suverénně nejznámějšího evropského nádraží posledního týdne) setkal, byl informatik ze Srbska Stefan. Ten na Keléti pravidelně přijíždí ze své domoviny za prací. Srbsko si podle něj s imigranty nedělá těžkou hlavu. Vláda jim nejen umožňuje průchod územím, ale dokonce nabízí, že je na hranici s Maďarskem odveze. Stefan, který situaci na Keléti sleduje průběžně, přiznává, že situace se zhoršuje každým týdnem. To, jak vypadalo okolí nádraží v pátek, popsal slovy „Welcome to hell“ (Vítejte v pekle).

Improvizovaný uprchlický tábor, který je domovem několika tisíců imigrantů, začíná již v prostorách metra. Jedna z nejmodernějších stanic metra v Evropě, kterou před loňskými volbami slavnostně otevíral premiér Orbán, se proměnila v regulérní utečenecký tábor. Nechybí zde infrastruktura s toaletami, modlitebnou, místem na dobíjení mobilů a dokonce improvizovanou školkou. Mezi uprchlíky je množství rodin s dětmi. Dobrovolníci z charity rozdávají uprchlíkům potraviny, členové náboženské skupiny Haré Krišna se bubnováním a zpíváním snaží šířit dobrou náladu. Východ ze stanice metra je popsán nápisy: "Chceme do Německa," "Nenechte nás zemřít," ale také například "Uprchlíci, v České republice jste vítáni."

Znalost angličtiny je mezi uprchlíky výjimkou. Jedním z mála, který jazyk ovládá, je 19letý syrský křesťan a student práva Gabriel. Ukazuje nám svůj křestní list s vysvětlením: „V církvi mi řekli, že když ho budu mít, křesťané se o mě v Evropě postarají.“ Minulý večer jej prý policie zadržela a přepravila do uprchlického tábora. "Ale není odtamtud těžké utéct. Na nádraží jsem si vzal taxík," směje se.

Další ze syrských uprchlíků jménem Saleh naopak tvrdí, že Evropané by se při přijímání imigrantů neměli dívat na náboženství. Jako mnozí další i on cestoval přes Turecko, Řecko, Makedonii a Srbsko. „Nejtěžší bylo přepravit se na zchátralých lodích do Řecka. Sedm lidí z mé skupiny se utopilo,“ tvrdí Saleh.

A pak se ostře rozpovídal na adresu Západu: „Říkáte, že nechcete, abychom chodili do vašich zemí. Vy ale přicházíte do našich zemí, bombarduje nás, vedete proti nám války, protože potřebujete ropu,“ rozohnil se. Gabriel si naopak myslí, že Západ dělá v Sýrii příliš málo. Evropa a Amerika by podle něj měly mnohem aktivněji bránit tamní křesťany a mír nastolit třeba i invazí.

Ne všichni uprchlíci jsou ze Sýrie. Někteří přišli z Afghánistánu, Iráku, Pákistánu či dokonce z Kambodže. Pákistánec Muzafar přiznává, že do Evropy přicestoval z ekonomických důvodů. „Mým snem vždy bylo žít v Evropě, přišel jsem za lepším životem,“ říká.

Na scéně se najednou objevují poslanci Evropského parlamentu za frakci Zelených. Rebecca Harmsová, Terry Reintkeová a Benedek Jávor obhajují nový bruselský návrh na kvóty pro uprchlíky a kritizují maďarského premiéra Orbána. „Všichni členové Evropské unie musí přijmout svůj díl odpovědnosti. Pokud se Orbán nazývá křesťanem, tak by tu měl stát a rozdávat lidem jídlo,“ říká německá poslankyně Terry Reintkeová.

Maďarský europoslanec Benedek Jávor odpovídá na otázku ParlamentnýchListů.sk, zda bychom v případě schválení kvót mohli v budoucnu očekávat další podobné návrhy. „Nemůžeme očekávat, že se příchod uprchlíků v brzké době zastaví. Nejdříve musíme vyřešit současnou situaci, ale musíme být připraveni na to, co přinese budoucnost,“ říká europoslanec.

Když půjdeme všichni, nic s tím neudělají

Situace na stanici je v posledních dnech stále napjatější. Uprchlíci vědí, že jsou těsně před cílem, a že od "jejich" Německa a Rakouska je dělí už jen jedna cesta vlakem. Mezinárodní spoje ze stanice Keleti však maďarská vláda zastavila a náhradní vlaky z jiných stanic přísně kontroluje. Proto se v pátek mezi běženci na Keléti objevil návrh, aby zbývajících 200 kilometrů do Rakouska prošli pěšky. Organizátoři pochodu se pro svou věc snaží získat co nejvíce lidí. „Pokud půjdeme všichni, nezastaví nás,“ burcují ostatní.

Uprchlíci se dělí na dvě skupiny. Jedni chtějí pochodovat, druzí raději volí čekání na vlak. Saleh pochod k rakouským hranicím odmítá. "Arabové jsou emocionální lidé, nepřemýšlejí rozumem, ale srdcem. Ale toto je sebevražda, mále děti to nezvládnou,“ konstatuje.

Netrvá dlouho a asi polovina z tisíců uprchlíků si balí věci a shromažďuje se před vchodem do stanice. Lídři pochodu, mezi nimiž je i Gabriel, vyzývají přítomné novináře, aby šli s nimi. „Když nás ukážete v televizi, nebudou moci proti nám nic udělat,“ křičí. Po dvou hodinách verbování je zřejmé, že uprchlíci to myslí vážně. Pochod vyráží.

Imigrantům se nejprve daří zablokovat dopravu na blízké Rákociho ulici. Nervózní maďarští řidiči troubí, ale jinak toho moc nezmůžou. Mezi těmi, kteří se k cestě odhodlali, jsou skupiny mladých mužů, maminky držící miminka, pětileté děti jdoucí po vlastních, pán na vozíku či dokonce uprchlík bez nohy, který se pohybuje pomocí berlí.

V čele davu lidé drží plakáty německé kancléřky Angely Merkelové. „Toto je naše matka,“ vysvětluje jeden z nich. Policie přichází jen několik minut po začátku pochodu, přičemž se jí daří uprchlíky přesvědčit, aby svůj průvod zúžili pouze na jednu stranu ulice. Na anglickou otázku reportéra ParlamentnýchListů.sk, zda policie plánuje pochod zastavit, příslušník maďarského policejního sboru odpovídá: „Nem tudom, Hungary, magyar.“

Pochoduje i Alí ze syrské Rakky, současného hlavního města Islámského státu. Ukazuje zranění, které mu bojovníci chalifátu během mučení způsobili, ale odmítá se dát fotit. „Pokud by mě islamisté viděli, zabili by mou rodinu,“ vysvětluje. Dalším pochodujícím je Isa z Damašku, který novináře přesvědčuje o svém názoru, že Orbán je diktátor, který nechce pustit uprchlíky na Západ proto, že za ně má dostat peníze od OSN. „Pokud Maďaři uvidí, že mohou odejít uprchlíci, tak odejdou i oni,“ tvrdí Isa, který zároveň pokřikuje: „Maďaři, nebojte se!“

Po několika hodinách se ukazuje, že nápad uprchlíků měl něco do sebe. Stovkám účastníků pochodu se podařilo nastoupit do autobusů a dorazit do Rakouska.

Ria, ria, Hungaria!

Po asi půl hodině se Rákociho ulice vyprázdní. Začne se jí ale ozývat ostré skandování: „Ria! Ria! Hungaria!“ Asi padesátka maďarských fotbalových ultras s holými hlavami a černými tričky s nápisem Magyarország (v překladu „Maďarsko" - pozn. red.) skanduje nacionalistické hesla. Holohlavý István však reportéra ParlamentnýchListů.sk uklidňuje, že nyní se prý na imigranty nechystají. Mají namířeno na kvalifikační zápas na Euro 2016 mezi Maďarskem a Rumunskem, který se v ten den koná v Budapešti. „Rumuni jsou cikáni, kteří nám vzali naši zem, musíme nad nimi vyhrát,“ připomíná István zaníceně spor o Sedmihradsko a další území, která po první světové válce připadla Rumunsku, ovšem část Maďarů je stále považuje za svá, podobně jako například jižní Slovensko.

Navzdory jeho uklidňování se však asi po půl hodině začíná zlověstné „Ria, ria, Hungaria“ ozývat i v těsné blízkosti Východního nádraží. Ultras se po chvíli z dohledu vypaří, zanedlouho se však objevují z opačné strany uprchlického tábora. Je evidentní, že se snaží uprchlíky postrašit. Jeden z imigrantů si myslí, že jde o policisty. Z omylu ho však vyvádí britský novinář: „To nejsou policajti, ale nacisté. Dávej si na ně bacha.“ Na stanici se objevují pořádkové jednotky, které proti nacionalistům vytvářejí obrannou bariéru. Nacionalistům se přesto v noci podaří do stanového tábora proniknout a v následné potyčce zranit několik uprchlíků.

Vyhrocenou situaci před stanicí se snaží nevnímat dvě německé dobrovolnice, které do jakési improvizované školky v táboře každý den nosí papíry a barevné tužky pro utábořené děti. „Chceme jim přinést alespoň trochu štěstí,“ říkají. Přitom však uznávají: „Evropa není schopna pomoci všem, ještě to bude mnohem horší.“

Autor reportáže: Peter Stevkov, ParlamentnéListy.sk