Každým volbám předchází volební kampaň. Ulice jsou zaplněny plakáty, letáky, billboardy různých politických stran, které slibují veřejnosti změnu. Orientovat se v těchto slibech je pro laika velmi těžké. Podle psychologa Jiřího Brančíka je složité rozpoznat, kdy politik lže. Na druhou stranu podle něj existují jasné varovné signály, které volič někdy nechce vidět: „Jestliže politik slibuje ,ráj na zemi', tak lže. Pokud politik zdůrazňuje, že každý občan má právo na práci, na bohatství, na luxusní dovolenou, na štěstí, tak lže. Každý člověk má právo usilovat o práci, o bohatství, o luxusní dovolenou, o štěstí. Mít právo o to usilovat není totéž, jako mít na tu věc automaticky nárok. Spousta lidí však raději slyší, že mají nárok na všechny tyto věci, než že mají právo se o ně snažit, protože to vyžaduje samostatnou snahu a píli jedince. Pokud politik říká, máte právo snažit se o změnu a já vám pomůžu hledat cesty a naučit se vlastní zodpovědnosti, která povede k dalšímu rozvoji, je jeho volební slib mnohem reálnější a skutečně může přinést změnu k lepšímu. Paradoxně však u voliče neuspěje, protože toho více zaujme politik, který jen vykřikuje, jak je všechno špatně a jak mají lidé právo na změnu,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz Brančík. Zároveň upozorňuje na neblahý dopad ekonomiky slibů: „Typickým příkladem byla krize v USA. Tam voliči uvěřili, že každý má automaticky nárok na bohatství a drahé věci. Banky proto začaly dávat půjčky všem, bez ohledu na jejich schopnost splácet. To způsobilo ekonomickou krizi,“ varuje Brančík.

Psycholog: V USA musí být politik atraktivní. U nás to neplatí, například Paroubek, Schwanzenberg...

Podle psychologa Daniela Štrobla si voliči často vybírají politiky nelogicky: „Výzkumy dokázaly, že si skutečně vybíráme politika spíše iracionálně a intuitivně. Rozhodujeme se podle toho, jak je nám politik sympatický, jak je přesvědčivý a zejména, zdali splňuje nějaké naše předem připravené představy. To vše probíhá spíše nevědomě a ony racionální důvody pro naši volbu si dosazujeme až dodatečně. Slouží pak spíše jako obhajoba našeho rozhodnutí než jeho samotná příčina. Přesto nelze říci, že by stačila kombinace populismu a lídrovství. Právě populismus totiž způsobí, že jedinec se nám jeví ve výsledku nedůvěryhodný, jako například paní Bobošíková. Zejména v USA je nutné, aby byl politik zpravidla atraktivní a zdravě vypadající. U nás toto příliš nerozhoduje, příkladem je Jiří Paroubek či Karel Schwanzenberg,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz Štrobl.