Od r. 2005, kdy vstoupily v platnost směrnice EU, které se promítly i v naší legislativě, se jedná o mnoho miliard korun, které jsou určeny k osvětě obyvatel, k podpoře sběru, nákladů na dopravu a ekologické zpracování elektroodpadu. Výrobci a dovozci odpovědní za tuto činnost založili několik tzv. kolektivních systémů se statutem neziskových společností, které za ně zabezpečují s tím spojené praktické úkoly. Na vládní úrovni garantuje plnění povinností všech zúčastněných Ministerstvo životního prostředí.

Jak jsou v médiích občané často informování, výsledky sběru a nakládání s elektroodpadem jsou v ČR celkově příznivé. Již před několika léty byl překročen cíl sběru 4 kg na hlavu, roste počet a vybavení sběrných dvorů, kolektivní systémy se snaží zpětný odběr učinit stále komfortnější pro spotřebitele… Až potud se zdá být vše v pořádku. Kdyby se ale originálně nezačal prosazovat systém ASEKOL, zahrnující ve své sortimentní náplni skupiny elektroodpadu, které jsou z hlediska výtěžnosti cenných materiálů atraktivnější než ostatní. Ač je v médiích neustále zdůrazňován neziskový statut společnosti, skutečnost je jiná. ASEKOL  zřídil v průběhu posledních 2 let dceřiné obchodní společnosti ENVIROPOL a TECHNOWORLD, jejichž je jediným vlastníkem. Tato zařízení jsou zaměřena výlučně na zpracování elektroodpadu, a to za situace, kdy do té doby existující zpracovatelské kapacity nebyly množstvím sebraného elektroodpadu využity ani na 50%. Znamená to jednak ztrátu pracovních příležitostí pro desítky chráněných dílen, které v tomto oboru našly vhodnou náplň práce pro zdravotně postižené, jednak také zmaření mnohamiliónových investic, které podniky vynaložily při realizaci svých podnikatelských plánů na potřebná technologická vybavení. Chybí jim totiž materiál ke zpracování, který si ASEKOL v průběhu uplynulých let smluvně zajistil u obecních sběrných dvorů, většinou za aktivní pomoci postižených zpracovatelských společností. Zároveň  jsou ale za stamilióny korun získaných při prodeji elektrických spotřebičů budována zbytečná zařízení, mající ještě k tomu výsadní postavení v materiálových zdrojích elektroodpadu zcela v rozporu s principy hospodářské soutěže. O tyto peníze mohli koneční uživatelé elektrozařízení zaplatit méně.

To vše za tiché asistence odpovědného Ministerstva životního prostředí, které ASEKOLU udělilo souhlas k činnosti, a Asociace spotřební  elektroniky, jež ASEKOL založila a spravuje. Řada výrobců elektroniky světového renomé sdružená v této asociaci riskuje své dobré jméno, jestliže jej propůjčuje v souvislosti s těmito pochybnými aktivitami – hlavně s vyhozením stovek miliónů korun, vybraných za účelem ekologického nakládání s elektroodpadem od občanů i podnikatelské sféry. Je na fantazii čtenáře domýšlet motivaci  kritizovaného  jednání. Nic totiž nebrání tomu, aby náklady zpracování elektroodpadu kolektivní systém ASEKOL do budoucna proplácel v libovolné výši vlastním dceřiným společnostem a spokojeně  hospodařil  s docílenými zisky z neoprávněných konkurenčních výhod. Z dálky to však vypadá jako tunel, při jehož hloubení státní orgány vykonávají stavební dozor.

Zdeněk Bambousek, SPOZ – Karlovarský kraj