Tvrzení, že po německém záboru naší vlasti se Češi projevili jako kolaboranti, je veskrze nepravdivé. Okupace vyvolala organizovaný odpor, který by nám leckterý jiný tehdy porobený národ mohl závidět.

V průběhu roku 1939 se ve vztazích obou národů obývajících Země koruny české završily historické procesy, započaté v roce 1848. Zatímco v roce 1919 zvítězila touha českých vlastenců po vzniku samostatného státu v hranicích existujících více než tisíc let, v roce 1939 dosáhli po devadesáti letech svého cíle čeští Němci – vyhráli předposlední kolo zápasu dvou nacionalismů a stali se součástí Velkého Německa.

Z českého pohledu byl přicházející devětatřicátý rok původně vnímán jako období, v němž bude náš národ pokračovat v pokusech o udržení těžce raněného a okleštěného Česko–Slovenska (tak zněl nový název státu) při životě. V tragickém podzimu předchozího roku ztratil téměř třetinu obyvatel a rozlohy ve prospěch nejen nacistického Německa, ale i Polska a Maďarska. Motivací politiků obou sousedních zemí byla snaha odčinit vojenské porážky z roku 1919. Územní zisky se jim však stále nezdály uspokojivé.

Adolf Hitler byl hrubě nespokojen s tím, že mu dohoda velmocí v Mnichově zabránila vést „malou vítěznou válku“ proti Československu, a záhy začal připravovat okupaci českých zemí. Ze Slovenska chtěl udělat svůj satelitní stát, proto tam Německo od počátku roku 1939 podporovalo separatistické tendence. Stejně jako v roce 1938 se čeští Němci zapojili do provokačních akcí, které měly okupaci propagandisticky připravit a ospravedlnit.