Vážená paní místopředsedy, vážení páni ministři a ministryně, vážené dámy, vážení pánové, už toho poměrně hodně tady zaznělo ve druhém čtení. Jsem překvapen, že vláda vůbec takový návrh zákona přináší, a že pokládá za potřebné dnes se takovými zbytečnostmi zabývat. Začnu to možná z trošku širšího kontextu. Dojdu pak k návrhům, které mám, kromě toho, že bych řekl, že jediný návrh pro který bych ve změně Úřadu veřejného ochránce práv hlasoval, je jeho zrušení.

A ušetření peněz, které jsou za něj vydávány. Trošku v širším kontextu. Evropa se zbláznila. Evropa se zbláznila. Máme válku na východní hranici, válku na jižní hranici a my si tady pořád hrajeme na rozšiřování a rozšiřování práv. Jediné, čím se tato Sněmovna donekonečna zabývá jsou hodinové diskuse o tom, kde ještě všude zakážeme kouřit. Kde zakážeme pít alkohol a případně neuvěřitelné rozšiřování antidiskriminačních žalob a dalších nápadů, které vedou jenom k tomu, že v evropských zemích už se nedá normálně žít. Všechny menšiny si myslí, že si můžou vymoct na většině všechno a přitom nejsme schopni se bránit reálným nebezpečím, která nám ve světě hrozí. A bohužel ministr pro lidská práva v tomto jede a pokračuje vesele dál, protože kulturní marxismus, který dneska sídlí ve Strakově akademii a bohužel v Úřadu veřejného ochránce práv v Brně, je tím správným všelékem na řešení otázek světa.

Já si to nemyslím. Myslím si, že kulturní marxismus je tragédie a katastrofa. A jestli budeme tímto způsobem pokračovat, tak se pak nedivme, že nás někdo zhltne.

Ať už to bude z východu nebo z jihu. K tomuto konkrétnímu návrhu, který byl již do jisté míry probírán, mnohé námitky do jisté míry zazněly. Přesto původní idea veřejného ochránce práv bylo, že je to jakási instituce, která má pro Parlament mapovat fungování státní správy. Zlepšovat případně, kde státní správa nefunguje a dávat Parlamentu informace o tom, kde by mohlo ve státní správě něco zlepšit, případně, kde by mohl Parlament změnit zákony, protože se zdají, že nejsou úplně vyhovující pro individuální práva.

Pokusy, které opakovaně z úřadu ombudsmana přicházejí a já to zamítám vždycky. Bez ohledu na to, jestli tam sedí paní Šabatová nebo nesedí. Namítal jsem to i všem jejím předchůdcům. Pokusy, které samozřejmě vycházejí zevnitř úřadu říkají - ne, ne, ne, my nechceme jen radit Parlamentu. My nechceme jenom Parlament upozorňovat na to, kde jsou problémy. My si myslíme, že to víme lépe, než zástupci lidu. My si myslíme, že to víme lépe, než Parlament. A ten nás nechce poslouchat. Ten nás nechce slyšet. Zapomíná na to, že jsou tady nějací utiskovaní a občas myslí i na ty většiny a odmítá menšinám za každou cenu ustupovat. Tak my bychom rádi Parlament nějakým způsobem obešli a jak to nejlépe udělat, než cestou soudů. Nebudeme chodit do Parlamentu. Nebudeme říkat toto a toto změňte. Ale budeme chodit přímo k soudům a říkat - jé, tady je nějaký ubožák, kterého ti bohatí, mocní, majitelé bytů, zaměstnavatelé, hospodští, čert ví kdo, terorizují. Jsou na něj zlí. Zabraňují mu ve výkonu všech jeho práv, které se představuje. A my bychom je moc rádi žalovali. Tak je budeme žalovat. A budeme je žalovat u správních soudů nebo u obecních soudů nebo u ústavního soudu. To jsou nápady, které nám jsou sem stále nošeny. Vychází to z toho, že si Úřad ochránců všech práv, které kdy se na světě objevily, který sídlí v Brně, myslí, že Parlament ho nedostatečně poslouchá, a proto je třeba ho obejít.