Oznámení vlády nosit povinně roušky od 1. září spustilo lavinu kritických komentářů. Do jednoho potvrzují, že Babišovi, Vojtěchovi a spol. naprosto chybí schopnost komunikovat. Ne schopnost zavést rozumná opatření – v jejich zavádění totiž tápe celá Evropa. Ale srozumitelně vysvětlit, proč a na základě čeho se dané opatření zavádí a čemu má pomoci. Ukazuje se, že tahle neschopnost bude mít pro nás dlouhodobé a devastující dopady. Možná ještě horší, než virus samotný.

Když pátého června Babiš na tiskové konferenci sebevědomě tvrdil, že žádná plošná opatření již nepřijdou, ukázal tím naprostou absenci pokory vůči situaci, kterou má z pozice premiéra řešit. Namísto toho, aby opatrně uklidňoval obyvatele, že sice jsme z nejhoršího venku, ale že ani ty nejlepší mozky na světě neví, co nás s virem ještě čeká, plácnul něco, co ani při nejlepší vůli nemohl zaručit.

Když mnohokrát sliboval, že všechno vyřeší chytrá karanténa, chlubil se něčím, co nebyla pravda. Naší chytrou karanténu měli údajně chtít i v zahraničí, ve skutečnosti se žádná z aplikací nejen u nás, ale ani jinde ve světě jako účinný nástroj boje s pandemií neuchytila. A kapacita či vybavení hygienických stanic? Mnoho lidí se tam zjevně snaží odvádět práci na hranici možného, ale kapacitně a technologicky naprosto nedostatečně. A slavné semafory? Laikům k ničemu, odborníkům k smíchu.

Přesvědčení o vlastní neomylnosti, které sledujeme v přímém přenosu, má devastující účinky. A to hned na několika úrovních: předně ten chaos stále může ohrožovat zdraví mnoha lidí, zejména zranitelných skupin. Taky to potápí naši ekonomiku, protože stejně chaoticky, jako vláda vyhlašuje epidemiologická opatření, předkládá návrhy na řešení ekonomické krize.

Z dlouhodobého hlediska pak zbytnělá ega Babišů, Vojtěchů, Schillerových, Havlíčků nebo Prymulů devastují důvěru, na které je naše společnost založena. Důvěru v stát jako nástroj pomoci v krizích. Důvěru ve vědu, kterou máme respektovat při politickém rozhodování. A důvěru v mezilidské vztahy – protože názory na epidemiolgická opatření vytváří mezi lidmi nové příkopy, podobně jako tomu byly dříve názory na pomoc uprchlíkům.

Dělící linie nyní jdou napříč společností, a na antikovidové hoaxy a konspirace naskakují i relativně příčetní lidé. A neschopnost vlády komunikovat, vysvětlovat a obhajovat opatření pak do náruče odmítačů žene další a další lidi – kteří by třeba některá opatření za jiných okolností respektovali, ale za současné situace jsou natolik vytočení, že budou proti nim čistě z principu. A není se jim moc co divit.

Pak jsou samozřejmě skupiny lidí, mezi které je bohužel nutné zařadit i mnohé politiky neextrémistických stran, kteří se opatřením vysmívají a jejich zavádění přičítají neschopnosti Babiše a jeho týmu. Naprosto stejná opatření jsou přitom v platnosti i v mnoha jiných vyspělých evropských zemích. Kritické myšlení pak v souboji o lajky nemá obvykle šanci.

Problém totiž není v rouškách. Ty jsou v hromadné dopravě nebo ve vnitřních prostorách povinné v Dánsku, Belgii, Rakousku, Francii, Německu, Bulharsku, Švýcarsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Brusel nebo některá města ve Francii je přikazují i na ulicích, kde není možné udržovat rozestupy. V Řecku nebo ve Itálii omezují otevírací dobu nočních podniků a klubů, ve Španělsku je zavřeli úplně.

Vysmívat se návrhům na roušky ve školách je možná fajn, ale nedá moc práce zjistit, že sousední Německo na tom není jinak: některé spolkové země mají stejný přístup jako u nás, jiné přikazují nosit roušky i ve třídách. „Haha, to může vymyslet akorát debil“, dočteme se ale v komentáři pod návodem českého ministerstva školství…

Mírnější ve svých opatřeních jsou snad jen skandinávské země, kdy Finsko nebo Norsko nošení roušek jen doporučují. Norská vláda nicméně důrazně nedoporučuje cestovat do některých zemí – včetně Česka! Každý kdo se vrátí z Česka, musí do desetidenní karantény. Jak to ten Babiš říkal, učí se k nám ostatní jezdit, jak bojovat s koronavirem? No tak když přijedou z Norska, poputují po návratu do karantény…

Letní cestování logicky rozšířilo virus i do míst, kde byl považován pod kontrolou. Vzniku chaotické změti pravidel povinné karantény, negativních testů nebo úplných zákazů cestování pomohly i srpnové prázdniny evropských institucí. Zatímco podmínky v letecké dopravy se ještě na evropské úrovni podařilo sjednotit, uzavírání a otevírání hranic a nastavování podmínek se žádným společným mechanismem neřídí a každá země má odlišnou toleranci toho, co považuje za bezpečnou zemi.

Ve většině evropských zemí nicméně čísla nakažených stoupají. I přes několikaměsíční výzkum nejsou stále známy všechny negativní dopady nemoci, kterou koronavirus způsobuje. První výzkumy hovoří o častém problému snížení výkonnosti srdečních svalů a to i u lidí, kteří měli relativně bezproblémový průběh nemoci. V mnoha zemích, včetně Česka, také stále není vybudovaná dostatečná kapacita – jak testování, navazujících zdravotnických zařízení, která pozitivně testované co nejrychleji řeší. Přes prázdninové měsíce ostražitost logicky opadla, ale říct „všechno za námi a vraťme se k normálu“, to si opravdu nikdo odpovědný nedovolí.

Lidé jsou už navíc ze všeho unavení. Nejrůznější omezení jim vstupují do životů, zaváděná opatření nejsou pořádně vysvětlena a některé oblasti, jako kultura a sport, před sebou vidí černo. Ochota opatření respektovat tak rapidně klesá, stejně jako společenská odpovědnost vůči zranitelným skupinám obyvatel. S klesajícími teplotami se přitom lidé budou stále méně pohybovat venku, kde je riziko přenosu přece jen násobně nižší, než v uzavřených prostorech. Vidět v tom šanci na pozitivní vývoj v nejbližších měsících musí jen beznadějný optimista. V takové situaci je jasná komunikace ze strany vlády a úřadů naprosto klíčová.

Co s tím? Možná je to naivní, ale nezbývá než přistoupit na stejný způsob řešení, jako na jaře. Když nebyly roušky, tak jsme si je ušili. Když nebyly desinfekce, vyrobili jsme si je ze slivovice. Když nebyl kdo by pomohl seniorům, aktivizovali se dobrovolníci. Musíme se i v komunikaci spolehnout hlavně na sebe.

Mluvme o tom mezi sebou jako normální lidé. Sledujme, co se děje ve světě a v okolních zemích – ne ve všech vládnou úplní blázni. Pokud se něco dá vysvětlit neschopností, nehledejme v tom hned snahu o ovládání společnosti. Pokud nám nějaké opatření přijde zvláštní nebo problematické, nezavrhujme hned všechna ostatní. Chtějme čísla, data, odkazy na výzkumy a studie.

A pokud se setkáme s naprosto jasným názorem, nepřipouštějícím pochybnosti, buďme na pozoru. Konkrétně trojice lékařů Pollert, Žaloudík a Hnízdil a k tomu lékařka Peková jsou vždy ochotni takový názor dodat a seznámit s ním veřejnost. Na fakta se pak moc neohlíží.

Problematika této pandemie je v mnoha ohledech složitá a je stále jedna velká nejistota. A jak už to tak u složitých problémů bývá, jednoduchá řešení nemají.