V komentáři na idnes Václav Klaus uvádí, že už po tři staletí je základní jednotkou uspořádání evropského kontinentu národní stát. Trošku jsem se zamyslel, jaká tři století má asi Václav Klaus na mysli. Předpokládám, že to nebyla předcházející století, charakterizovaná nadnárodními říšemi jako bylo mnohonárodnostní Osmanské impérium, mnohonárodnostní Rakousko-uherská monarchie, mnohonárodnostní Ruská říše, svazky městských států jakými byly a dodnes jsou Německo nebo Itálie, Španělsko nebo Jugoslávie seskládané také z několika národnostních území, valonsko-flanderská Belgie a při hlubším zamyšlení bych asi mohl pokračovat.

K pokusu o rozbití systému mnohonárodnostních států došlo po první světové válce, ale neřekl bych, že to bylo nějaké velké terno, zejména proto, že silnější státy byly vždy v pokušení ovládat a manipulovat státy slabšími ve svůj prospěch a využívat je ve svých mocenských zájmech v konkurenci se svými soupeři zejména v nárocích na území. Bylo by odvážné tvrdit, že druhá světová válka byla v takovém uspořádání nevyhnutelná, nicméně toto uspořádání různorodých národnostních států bylo jistě jedním z faktorů, který k ní nakonec vedl.

Společné evropské struktury vzniklé po válce paří k faktorům, které nejenže zajišťují nejdelší relativně mírové období na evropském kontinentu (nezapomínám samozřejmě na lokální konflikty na Balkámě nebo na Ukrajině), ale poprvé v historii vedou i k vyrovnávání ekonomických podmínek v jednotlivých regionech Evropy, což je předpoklad zabránění zneužívání slabších silnějšími. Po zahájení evropské integrace jsme byli svědky nebývalého rozvoje Evropy ve všech jejích částech a na všech úrovních, včetně úrovně vládnutí (vznik demokratických struktur).

Určitě se na integraci najde hodně věcí, se kterými můžeme a musíme být nespokojeni, zatím však nevidím žádnou takovou, která by stála za to, abych zpochybnil evropskou integraci jako celek a hledal jiný model soužití evropských národů.

Národní stát v klausovském slova smyslu považuji za neexistující ideál, který v zásadě nikdy dlouhodobě neexistoval a kvůli vnitřnímu pnutí zapříčiněného menšinami ani nemohl existovat bez zvýrazněné potlačovatelské funkce (při vší úctě k masarykovsko-benešovské meziválečné demokracii) a v dnešním světě prolínání národů a kultur už ani není možné o něco takového usilovat.

Evropská unie je realita a pro mě a snad i mnoho dalších mých spoluobčanů je zárukou, že i ne příliš velký český národ bude mít zajištěnu mírovou a svobodnou budoucnost mezi národy mnohem většími a ekonomicky silnějšími.

Myslím, že bychom se v žádném případě neměli srovnávat se Spojeným královstvím, které dlouhodobě patří k vůdčím silám světového vývoje a kde zejména z pohledu jeho globálního postavení v první polovině minulého století mohou společné evropské struktury být chápány jako koule na křídlech jejího rozvoje. O tom, že také imperiální minulost Británie je už pouhou vzpomínkou na slávu svědčí současná rozpolcenost společnosti, kde hlasování poslanců jen odráží nejistotu z budoucnosti i rozpolcenost duší, toužících na jedné straně k novému vzlétnutí, ale na druhé straně marně skrývajících obavy z tvrdého dopadu.

Ať tak nebo onak, Británie by to i bez EU snad zvládla. U nás v Česku bychom však na tom byli mnohem hůř.

Národní státy tu nikdy nebyly (pamatujme, že i Československo bylo  minimálně státem Čechů a Slováků, před válkou take Němců) nebo jsou dávno mrtvé a mohou žít jen v našich myslích. Skutečný svět patří mnohonárodnostním útvarům, v nichž se musíme naučit žít a které se musíme snažit spoluutvářet k obrazu svému.