Zůstává u nás takovým zvykem představitelů veřejných dotovaných institucí kritizovat, přezírat, opovrhovat nebo dokonce dehonestovat neveřejné konkurenty. Zvykli jsme si na to u Českých drah vůči sílícím konkurenčním společnostem, dlouho jsme to museli trpět u České televize ve vztahu ke komerčním televizím, sledujeme křeče České pošty ve vztahu k soukromým poštovním doručovatelům a nově můžeme uvedený fenomén sledovat u některých představitelů zoologických zahrad ve vztahu k soukromým chovatelům exotických šelem. Chápu sice, že počínání páně Berouska ve vztahu k chovaným tygrům je ostudou prvního řádu, přesto není možné chování jednotlivce zobecňovat na všechny nadšence, pro něž je chov šelem i jiných exotických zvířat celoživotní láskou a naplněním.

Těžko se mohu ztotožnit s pohrdavým výrokem ředitele liberecké zoo na idnes.cz, podle nějž "soukromé chovy divokých šelem pramení z poptávky veřejnosti po zážitcích a nemají nic společného s ochranou přírody“. Určitě nepopírám, že v některých výjimečných případech tomu tak může být, ve většině případů se však jedná o koníček, celoživotní zálibu, jíž chovatel často obětuje svůj volný čas a většinu úspor. Stejně jako je tomu v případě chovatelů třeba exotických plazů, exotického ptactva, pavouků, ryb nebo jiných vzácných živočichů.

Přes všechno dobré co zoologické zahrady pro ochranu ohrožených živočišných druhů učinily, nevidím jediný důvod, proč by měly mít výhradní právo na jejich chov. A to zvláště v situaci, kdy třeba právě tygrů žije dnes v zajetí pomalu více než v přírodě a kdy zoologické zahrady řeší problém co s nepotřebnými zvířaty. Stejné se však týká třeba i medvědů, pro něž v zoologických zahradách také přestává být místo. Kromě toho, způsob, jakým jsou tato zvířata v zoologických zahradách často chována, nahrává hlasům o týrání zvířat v podmínkách připomínajícím vězeňské cely. Masivní železobetonové klece pro šelmy jsou nejlepší reklamou podobným názorům.

Východisko vidím v intenzivní spolupráci veřejných a soukromých chovatelů. Proč by se výměny zvířat v rámci chovatelských programů měly odehrávat jen mezi „vyvolenými členy“ nějakého sdružení a proč by neměly zahrnovat i chovatelské nadšence mimo cech? Je takový problém přijmout předpisy unifikující podmínky chovu ve veřejných i soukromých zařízeních, tak aby byla zajištěna porovnatelná kvalita a doložitelná evidence umožňující takovou spolupráci?

A ještě k té komerci na straně soukromých chovatelů. Zástupci veřejných organizací by si měli uvědomit, že chce-li soukromý chovatel zajistit svým chovancům odpovídající podmínky, musí si na to také vydělat. Nemůže tak jako oni jen tak natáhnout ruku k magistrátu a vyfasovat miliony na zajištění provozu. Musí si pomoci sám, třeba nabídkou zážitků tygrů chtivým návštěvníkům.

Ostatně, nabídka zážitků je dnes trendem u všech moderních zoologických zahrad. Nabízí se podívaná na krmení atraktivních druhů, nabízí se výcvik dravců, cvičení s lachtany, nabízí se exotické a tropické pavilony, ale nabízí se třeba i kolotoče a houpačky, jen aby se návštěvník pobavil a přišel pokud možno co nejčastěji, a nejen pár týdnů v roce. Je škoda, že u nás zřejmě někde stále převládá preference natažené ruky před nápady, jak zajistit rovnoměrný přítok financování zahrady v průběhu celého roku.

Z chovatelského hlediska rozumím tomu, že by bílý tygr neměl zabírat místo potřebnějším ohroženým živočichům. Abychom však mohli chránit přírodu a ohrožené přírodní zdroje, potřebujeme finance. A tady je místo divácky atraktivní rarity podobného typu nezastupitelné. Je-li návštěvník ochoten přijít a zaplatit za zhlédnutí bílého tygra, pak by měl být v nabídce. Abych totiž mohl zachránit třeba štětinatce haitského, který halt tak atraktivní není, ale vyžaduje dnes asi více péče o záchranu než tygr, pak mi na náklady musí vydělat druh (nebo barevná odchylka) atraktivnější. Je to stejné, jako když chce vydavatel publikovat vzácnou lyriku azerbajdžánského autora, pak k tomu musí vydat také severskou detektivku nebo román Barbary Woods. A chce-li televize uvést náročnější filmový kus pro nepočetné obecenstvo, musí také přidat nějaký ten divácky oblíbený seriál, který pokryje náklady. A tak měli třeba svého času v Barceloně bílé gorily, ve Philadelphii bílé lvy, jiné zahrady mají za totemové zvíře pandu velkou, jiné se pyšní koalou nebo panáčkujícími surikatami, v Kodani jsou návštěvníci přitahováni skupinou ďáblů medvědovitých, jinde zase můžeme pozorovat podvodní hrátky medvědů ledních nebo různých druhů tučňáků a podobně. Jinými slovy, pro záchranu živočišných druhů budeme muset být daleko vynalézavější než jen natahovat ruce k veřejným zdrojům a bílí tygři nebo bílí lvi v tom mohou hrát svou roli.

Na úsvitu své pracovní kariéry jsem měl tu čest dobrovolničit v soukromé zoologické zahradě bratří Jacksonů Welsh Mountain Zoo v severním Walesu. Prostřednictvím navázaných kontaktů jsem se pak mohl seznámit s dalšími soukromými zahradami, patřícím podnikateli Johnu Aspinallovi Howletts Zoo a Port Lympne Zoo v Kentu. Přestože všechny tyto zoologické zahrady přispívali svou zoologickou kolekcí a chovatelskými programy k záchraně volně žijících druhů, ze své podstaty neveřejné instituce si musí také zajistit financování z jiných zdrojů než je rozpočet magistrátu. K tomu slouží více či méně diverzifikované aktivity namířené směrem k veřejnosti včetně veřejných institucí, za něž je tato ochotna otevřít svůj měšec a realizované programy podpořit.

Uvítal bych i v našich podmínkách trochu více úcty a méně opovržení k chovatelským úspěchům dosažených soukromými entusiasty a trochu více úsilí a nápadů pro zajištění jiných zdrojů pro záchranné programy a rozvoj než je veřejná pokladnice.

(převzato z Profilu)