Vážení členové vlády, kolegyně, kolegové,

sice jsem předposlední přihlášený do rozpravy, nicméně mi dovolte, abych i já se podělil s nějakým pohledem na novelu, kterou máme všichni před sebou a kterou s největší pravděpodobností budeme hlasovat v několika následujících minutách, a pohledem člověka, nebo lépe řečeno starosty, který už něco někde postavil, už byl součástí vyjednávání s lidmi, kterým musel říci, že jim díky liniové stavbě bude zbourán dům. A věřte mi, že pokud vám sekretariát toto jednání dá na pátek odpoledne, tak máte velmi zkažený celý víkend, protože to jednání je velmi, velmi, velmi nepříjemné. Emotivní a nepříjemné, a teď si představte a vžijte se do role těch lidí, kteří takto několik desítek let vlastně nevědí, jestli jejich dům bude zbourán či nikoliv, a to proto, protože jednotlivá řízení trvají - ať územní rozhodnutí, stavební povolení a další a další, nedej bože když do toho vstoupí EIA - několik desítek let.

Říkám to z toho důvodu, že se domnívám - a teď prosím, aby to nevyznělo hloupě, mám velkou úctu a respekt k jakémukoliv kolegovi - a nebudu tady říkat, že někdo je starší, mladší, někdo má větší zkušenosti, někdo má prostě jiné, menší nebo vyšší vzdělání, prostě každý jsme nějaký a každý nějakým způsobem se na danou věc nějak kouká.

Pravda je ta, že neoddiskutovatelně, ale musím říci, že za deset let jsem jako starosta prožil kromě toho, o čem jsem před chvilkou hovořil, ještě jednu věc, že totiž mince má vždycky dvě strany a nikdy nic není černobílé a jednoduché tak, že lousknete prsty a daná věc se dá hned vyřešit. Ano, pokud máte tah na branku, pokud máte samozřejmě vliv a pokud máte informace, tak se to mnohdy urychlí, ale pravda je, že pokud to někdy trvá dlouho - a věřte mi, že v této zemi na liniovou stavbu, kterou chcete zahájit, někdy trvá územní rozhodnutí, stavební povolení, skutečně více než deset let. Deset let! A to jsem opravdu hodně při zdi. Tak ono někdy i tomu starostovi i tomu hejtmanovi a možná i těm úředníkům, ale hlavně těm lidem, kterých se to týká, prostě dojde trpělivost. Ti lidé tomu přestanou věřit a říkají: Máme ještě natřít ten plot? Máme ještě ten plot zbourat? Máme tam dát okapy, které nám teď špatně tečou, nebo možná dobře tečou? Já nevím. Prostě, zkrátka a dobře, úvodem chci říci, že toto je docela zásadní věc.

Já budu mluvit nejen jako starosta, ale budu mluvit samozřejmě jako poslanec vládní sociální demokracie. Chci říci, že jsem vlastně byl svědkem nejenom před dvěma lety takzvané pracovní 416, kterou dneska budeme schvalovat, ale i té 416, která dnes přišla a máme ji všichni před sebou. Nebudu opakovat to, co proběhlo na hospodářském výboru. Já velmi oceňuji, že debata nikdy, nikdy nebyla politická, nikdy, protože jsme se prostě domluvili, všichni ti, kteří mají nějakou elementární zkušenost s tímto zákonem, ať už to jsou starostové nebo ať už to jsou různí třeba i ochránci životního prostředí, ale prostě jsme se domluvili, že z toho neuděláme takzvaný politický zákon, že to bude věcná debata. A musím říci a ocenit, ať už to bylo před dvěma lety, tak to bylo i letos, nebo letos - v tomto roce - i přestože do toho vlítl covid, tak to byla vždycky věcná debata ve všech těch úrovních, které tam probíhaly.

Pravda je ta, že součástí toho - kromě toho, že ti lidé po ty desítky let nemají jistotu, to znamená, bavíme se o lidech, kteří budou mít tu dotčenost, že se jim zbourají domy, tak je další věc, že ta - a teď budu mluvit o tranzitní dopravě, protože jsme tranzitní zemí, ta vlastně všechno z jihu, co táhne na sever, tak jede přes Českou republiku.

Dovolte mi tedy, abych řekl svůj pohled starosty, který je přímo na hranicích. A protože už taky deset let dělám starostu, tak jak jsem řekl, že věc není černobílá, tak udělat změnu stavebního zákona - a dívám se na paní ministryni Dostálovou, no při veškeré úctě, já jí to vůbec nezávidím, protože trefit se do zájmů všech, všech, je téměř nemožné. To je jako když se budete trefovat jehlou do - nevím, teď mě žádný další inteligentní příměr nenapadá. Prostě zkrátka a dobře, trefit se ze sto metrů vzduchovkou, když fouká vítr zprava a bude to velmi těžké, do pingpongového míčku. (Řečník reaguje na poznámku ze sálu.) Milane, já myslím, že dobrý. Tak.

Druhá věc je, pravda, ta, že jsem starostou na hranicích - teď vážně - kdy Poláci, a proto já chci vyzvednout to, že tady před námi na stole je vlastně ta polská varianta, kde v Polsku - a protože tam mám celou řadu přátel z řad starostů - tak půda v Polsku je posvátná. Vždycky byla. A ejhle, i přesto, že je posvátná, tak Poláci jsou s dálnicemi na hranicích. Jsou tam a říkají, kdy tam budete vy? A my jsme třeba s D11, nevím, kolik přesně to je do Trutnova, ale myslím, že 40 km, nechci to říkat přesně. Takže zkrátka a dobře, ta jednání probíhají velmi nepříjemně. Jednání dokonce probíhají u mě na radnici, polské Ředitelství silnic a dálnic a české Ředitelství silnic a dálnic, a musím říci, že to mnohdy je ne o tom, aby se trefily ty dva jízdní pruhy do sebe, ale spíš ta debata je o tom, co vlastně tam děláme, proč to tak dlouho trvá a kdy tam vlastně budeme, čímž je pro mě ten názor, a nejenom mě jako starosty, ale zároveň klubu, koaličního klubu sociální demokracie - proto budeme hlasovat pro tuto materii.