Znalost historie by měl být jedním z vědomostních základů každého člověka. Ve škole je mnohdy tento velice důležitý předmět opomíjen. Dějiny jsou vykládány v mnoha případech velice účelově. Některé subjekty vytvářejí monopol na výklad historických událostí. Tyto subjekty též privatizují významné dny československé historie. V případě výročí okupace „bratrskými“ vojsky může mít leckterý konzument mediálních kanálů pocit, že ruské tanky opět duní na hranicích naší země a v případě výročí 17. listopadu by zase mohl mít pocit, že komunistický strana chystá nový puč. Upozaďovány jsou však jiné významné události československé historie, např. výročí Mnichovské dohody či obsazení Československa nacistickým Německem. Někteří lidé mají tendenci zajímat se o dění v celém světě, je běžným folklorem hanit Čínu za porušování lidských práv či démonizovat Ruskou federaci za anexi Krymu. Nechci se zde pouštět do hlubších polemik o Krymu, kde již před anexí s železnou pravidelností vyhrávali volby proruští prezidentští kandidát či proruské strany s volebním ziskem přes 90 procent. Faktem zůstává, že většina obyvatel tohoto poloostrova přivítala skutečnost, že budou součástí Ruské federace a nikoliv Ukrajiny, jejíž součástí se stali z rozmaru sovětského vládce Chruščova. A Rusko za tento počin, kdy přičlenilo Krym ke svému území, čelí sankcím a fanatickému hněvu mainstreamových médií a je líčeno jako agresivní stát hodný nejhlubšího opovržení. Na Rusko a jeho představitele byly uvaleny sankce, které jsou nevýhodné pro všechny strany. Ve srovnání s tímto stavem, je velice zajímavé pozorovat současné dění v Turecku.

Turecko je součástí Severoatlantické aliance, a jako člen NATO je považováno za spojence Západu. NATO bývá definováno jako spolek demokratických států, který vznikl za účelem společné obrany. A nyní nastává poněkud absurdní situace. Západ, jehož součástí je Česká republika, ve své zpupnosti si dovoluje kritizovat země jako je Rusko či Čína, určovat jim jaká mají mít státní zřízení, jak mají dodržovat lidská práva a svobody, když člen západního vojenského paktu, kterým je Turecko, stát zcela nesvobodný, je pravým opakem demokracie. Po zinscenovaném vojenském puči byli v Turecky vyhozeni ze svých pozic desetitisíce nepohodlných osob, jednalo se o vojáky, policisty, učitele, profesory, úředníky a mnohé další. Státní správa byla vyčištěna od nepohodlných elementů. Naše úctyhodná média o tomto mlčela, zatímco na druhou stranu překotně informovala, že v Moskvě nebyla povolena demonstrace homosexuálů a její organizátor byl dokonce předveden k podání vysvětlení. V České republice v případě úmrtí jakéhokoliv oponenta minulého režimu se týden nemluví o ničem jiném než o zločinech tohoto režimu, nesvobodě, vyhazování z povolání (to není nic proti těmto perzekuovaným lidem, kteří si beze sporu uznání zaslouží), ovšem v případě Turecka, kde se to samé v daleko větším měřítku děje v 21. století se o tomto přísně mlčí. Vyhazování u práce, věznění nepohodlných odpůrců režimu (v daleko větší míře než v démonizovaném Rusku) není však nejhorším skutkem, kterého se zločinný turecký režim dopouští. Není tajemstvím, v jak masivní míře Turecko podporovalo Islámský stát, kdy umožnilo přes jeho území přechod desetitisícům bojovníků Islámského státu, dodávky zbraní, či naopak nákupy ropy od této teroristické organizace. Zatímco obyvatelé Sýrie, jezídé, Kurdové bojovali proti fanatickým islamistům, tak Turecko, náš oficiální spojenec, tyto fanatiky podporovalo. Tento fakt sám o sobě by měl stačit ke konkrétním krokům Západu, uvalením přísných sankcí na Turecko a jeho čelné představitele, odsuzující prohlášení Rady bezpečnosti, zvážení možnosti vyloučení Turecka z NATO. Nestalo se tak. Ve srovnání s kroky podniknutými proti Rusku, které převzalo Krym (prakticky bez obětí na životech se souhlasem většiny jeho obyvatel), je skutečně počínání v případě Turecka tristní. Organizace jako NATO či OSN svým nekonáním zcela pozbývají zbytků vážnosti.

Turecko posilněno pouhým nicneděláním svých spojenců však v páchání zločinů pokračuje. Na základě událostí minulých je mu zcela jasné, že si může dělat co chce. Pro Erdogana mezinárodní právo neplatí, čehož jsme svědky v posledních dnech. Turecko avizovalo, že má v plánu podniknout invazi do sousední Sýrie, do země, kterou aktivně pomáhalo rozvrátit. Tento počin je interpretován jako vytvoření jakéhosi bezpečného nárazníkového pásma u hranic (podoba argumentace s vůdcem třetí říše v případě obsazení Sudet je jistě zcela náhodná). Opět jakousi náhodou v tomto pásmu žije kurdské etnikum, největší národ na světě, který nemá vlastní stát. Kurdové obývají sever Íránu i Iráku, sever Sýrie a jihovýchodní část Turecka a jediné o co usilují je vytvoření autonomního území. Turecko již před touto okupací zabralo přes 10 tisíc čtverečních kilometrů – od města Džarábulus přes Afrín až po provincii Idlib. Území Afrínu Turecko zabralo počátkem loňského roku v rámci operace Olivová ratolest. OSN i USA tureckou armádu a její spojence posléze formálně obvinily ze spáchání mnoha válečných zločinů, ovšem média toto přešla mlčením, neboť namísto vyhlazení mnoha vesnic lidickým způsobem je pro ně důležitější, že ruský opozičník Alexej Navalnyj dostal pět dnů domácího vězení.

Lenka Klicperová a Markéta Kutilová, na slovo vzaté odbornice a časté návštěvnice daných oblastí vydali k současné turecké agresi prohlášení, ve kterém se uvádí:  “Turecká armáda a její spojenci se chystají zaútočit na další kurdské oblasti v severní Sýrii. Syrské Kurdy považuje za teroristy a hrozbu pro tureckou bezpečnost. Pokud dojde k invazi turecké armády na kurdská území, bude to pro Kurdy znamenat katastrofu a počátek další války na Blízkém východě. Je tu reálná hrozba etnických čistek, záborů půdy a nuceného vysídlení Kurdů z jejich tradičního území. Turecko už na severu Sýrie zabralo přes 10 tisíc čtverečních kilometů – od města Džarábulus přes Afrín až po provincii Idlib. Území Afrínu Turecko zabralo počátkem loňského roku v rámci operace Olivová ratolest. OSN i USA tureckou armádu a její spojence posléze obvinily ze spáchání mnoha válečných zločinů.NATO i svět k k aktcitám Turecka mlčeli a mlčí. Pod záminkou boje proti terorismu Turecko páchá válečné zločiny. Nyní Turecko plánuje převzít kontrolu nad zbývajícím územím Kurdů. Kurdové jsou ale právě ti, kteří (narozdíl od Turecka) bojovali proti skutečným teroristům – Islámskému státu. V době, kdy kurdské jednotky YPG a YPJ za cenu obřích ztrát bojovaly s IS, se Turecko od přímého boje s džihádisty zcela distancovalo. Erdoganův režim ani neuzavřel hranice, přes které se do Sýrie dostalo víc než 20 tisíc džihádistů z celého světa. Zatímco Kurdové s nimi válčili, Turecko profitovalo z obchodu s Islámským státem. Přestože je turecká armáda nejsilnější v regionu a druhá nejsilnější v NATO, do bojů s IS se nikdy přímo nezapojila. Desetitisíce mladých Kurdů a Kurdek zahynuli v boji s islamisty a pomohli tak eliminovat tuto celosvětovou hrozbu.

V boji proti IS dostali Kurdové a jejich jednotky SDF velkou podporu od koaličních sil vedených USA. Je odpovědností těchto spojenců a států NATO zabránit Turecku v rozpoutání další války v sousední suverénní zemi, která Turecko nijak vojensky neohrožuje.

Turecký prezident Erdogan chce na kurdská území přesouvat arabské uprchlíky ze Sýrie. To není řešení migrační problematiky, ale etnická čistka. Nevyřeší problém s migrací, naopak vyvolá další uprchlickou vlnu, protože Kurdové, kteří přežijí, budou muset odejít. Destabilizuje to situaci ve válkou zkoušeném regionu. Erdoganovi jde o jediné – zabrat co nejvíce ze syrského strategického území a vymazat kurdský národ z mapy. Oslabení Kurdů znamená také další vážnou hrozbu – znovuzrození Islámského státu. Již včera začal první útok IS na Rakká, bývalé centrum samozvaného chalífátu.

Vyzýváme naše politické představitele, zejména Tomáše Petříčka - ministra zahraničí České republiky, k reálným činům, které by katastrofě Kurdů zabránili. Jako členská země NATO i EU máme hlas, který můžeme použít. Pane ministře, není nám jedno, co se bude dít na kurdských územích v Sýrii v následujících dnech a týdnech. Nechceme se dívat na smrt lidí, kteří už obětovali tolik, aby byla zničena jedna z největších hrozeb současnosti, Islámský stát.“

Sledovat současné dění musí být pro každého člověka skličující. Člověk by se mohl domnívat, že snad světový četník USA zasáhne, když měl potřebu pro smyšlené důvody zahájit invazi do Afghánistánu či Iráku. Přece Spojené státy nemohou mlčet a nečinně přihlížet této genocidě. Jak se zdá tak můžou. Americký prezident soudě dle jeho tweetu je na hranici zbavení svéprávnosti, když uvedl:“ Jak jsem se už dříve jasně vyjádřil a teď to jen zopakuji, pokud Turecko udělá něco, co já, se svou velkou a nepřekonatelnou moudrostí, budu považovat za nepřípustné, pak totálně zničím a vyhladím tureckou ekonomiku“. Velká a nepřekonatelná moudrost. Jak vidno, Donald Trump se zřejmě po zamilování se do Kim Čong Una jím v mnohém inspiroval. Následně však uvedl, že Kurdům nepomůže, mimo jiné z důvodu, že Kurdové nepomohli Američanům v Normandii. Po tomto prohlášení už nikdo nemůže pochybovat o tom, že hranici pro ono zbavení svéprávnosti zcela jistě překročil a nezbývá se než smířit s faktem, že Spojené státy jsou vedeny duševně nemocným člověkem.  

Na jednu stranu v České republice probíhají za podpory médií masivní demonstrace proti čelním představitelům státu, kteří prý ohrožují demokracii sbližováním se s Ruskem a Čínou (kdy ani v jedné z těchto zemí nedochází k vyhlazování obyvatelstva), na druhou stranu však reálná invaze a páchání válečných zločinů naším spojencem je prakticky opomíjeno. Na radnicích mnoha českých obcí vlaje v březnu každoročně tibetská vlajka jako připomenut čínské okupace Tibetu, na stranu druhou není nikdo, kdo by reagoval na současné dění v nedaleké zemi, kam desetitisíce Čechů míří na dovolenou. V současné době vládne v Turecku zločinný režim srovnatelný s Německem třicátých let minulého století.

V žádném případě tímto článkem neobhajuji ruský ani čínský režim, pouze chci upozornit na rozpory v jednání západních zemí, kdy na jedné straně zveličují činy strany jedné a na straně druhé nechávají bez povšimnutí masakry tisíců obyvatel. Obzvláště zavrženíhodné je jednání, kdy tuto Turecko nazývají spojencem. Těžko můžeme kázat třetím zemím o lidských právech a demokracii, neumíme-li tato elementární pravidla donutit dodržovat naše vlastní „spojence“. Je trestuhodné mlčet k bezpráví a je zločinem nepokusit se zlu bránit.  Současný turecký režim je koncentrovaným zlem.

Převzato z profilu.