Německo, Chemnitz, současnost. Dva cizinci, Syřan a Íránec, pravděpodobně ubodali pětatřicetiletého Němce. V médiích je popisováno divoké řádění občanů, hon a lynčování cizinců, které si vyžádalo zatím jednoho mrtvého a další zraněné. Opět „nezávislá“ média popisují zásah policistů proti demonstrantům. Debatuje se o tom, zda policie situaci zvládne, zda dokáže zkrotit dav. Potud tedy zprávy z médií, která o sobě tvrdí, že jsou nezávislá, že informují objektivně o řádění pravicových radikálů, skandujících hesla: „My jsme národ.“  Dění ve zhruba čtvrtmilionovém městě dnes důrazně odsoudila i německá vláda, která hovoří o „štvanici na jinak vypadající a odjinud pocházející lidi“. „To, co bylo v neděli v Chemnitzu místy k vidění a co je vidět i na záznamech, to nemá v našem právním státě místo,“ zdůraznil mluvčí kabinetu Steffen Seibert.

Myslím si ale, že je nutno se na celou situaci podívat komplexně, posoudit kým a čím byla tato akce způsobena od samého počátku. A stejně jako jsou odsuzování provokatéři, kteří vyvolávají svými činy nepokoje davů, je nutno správně pojmenovat prvotní iniciace těchto nepokojů.

Dle mého názoru německá vláda sklízí dlouhodobě pěstované ovoce imigrace, kterou od samého začátku v duchu soucítění a solidarity podporovala, později nezvládala a nakonec je nucena ji chránit pozvednutím síly proti vlastnímu lidu. Proti vlastnímu lidu, který jí dal mandát, který ji živí a kterému je prioritně odpovědna.

V živé paměti mám vítací slogany a vzletná hesla vyslovovaná při spuštění uprchlické krize, kdy část vládou a Evropskou unijní propagandou zfanatizovaných Němců vítala a ujišťovala první uprchlíky, že jim jejich osud není lhostejný, že s nimi soucítí a že se o ně unijní sociální systém postará. Ano Němci vítali a Unie slibovala pomoc. Tato prvotní uprchlická krize ale bohužel odstartovala i něco jiného, a tím byl masivní ekonomický imigrační exodus, kdy

„odjinud pocházející lidé“ začali směřovat do Evropské unie. Ne z důvodu ohrožení válkou, ale zcela zištně, kvůli svému ekonomickému prospěchu. Tato, unijním sociálním systémem vytvořená vlna s sebou velmi pravděpodobně přivlekla nejen bahno, ale i hrubší nečistoty v podobě islámských radikálů, Trojského koně Islámského státu.

Nyní tedy není divu, že slýcháme o nepokojích ve Švédsku, Itálii, Řecku, Německu a dalších zemích, které byly postiženy buď vůči svým občanům velmi nezodpovědným postojem, nebo geografickou polohu na okraji Evropské unie, která si nedokáže chránit vlastní hranici. Tyto nepokoje nejsou ve většině případů podněcovány kvůli ekonomickým potížím, ale hlavně kvůli etnickým a náboženským rozdílům mezi původními obyvateli Evropy a muslimskými „odjinud pocházejícími lidmi“. Tyto etnické a náboženské rozdíly jsou natolik závažné, že prostě k rozkolu docházet musí.

Evropská unie a obecně vlády jednotlivých členských zemí by se měly chovat vůči svým obyvatelům, nebo chcete-li poskytovatelům mandátu, přesně v duchu přísloví: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“  A pokud se situace vyvinula tak, že původní občané jsou napadáni a ohrožováni imigranty, měly by státní branné složky prvotně zajistit bezpečnost svých lidí, byť i razantními způsoby, které by zcela určitě nebyly vždy po vůli imigrantů, ale zajistily by klid a bezpečí svých občanů – živitelů. Imigranti mají vždy na výběr. Buď se budou chovat slušně, nebudou zneužívat systému a nebudou nikoho ohrožovat, nebo můžou zase jít, odkud přišli. Toto rozhodně nemůže ale Unie požadovat po svých občanech. Toto rozhodnutí má vyjít právě od ní.

Evropská unie dnes není schopna zajistit ochranu svých hranic, bezpečnost a prosperitu všech svých občanů. A jak navenek působí chabě a nerozhodně, jaké provádí nesmyslné ekonomické kroky, naopak přispívá jen k dalšímu prohlubování svých problémů.  Poučme se z toho, poučme se z minulosti a vytáhněme krk z oprátky ještě dříve, než bude smyčka zatažena a propadlo uvolněno. Upozorněme naši vládu na skutečnost, že není možné, aby se občané obávali svého státu a kroků své vlády. Naopak vláda se má obávat kritiky svých občanů a má se jim zodpovídat.  V tu chvíli zjistíme, že vždy pro nás bude lepší Evropskou unii opustit a spolupracovat s okolními státy na základě výhodného partnerství a ne falešného bratrství.