Nejbouřlivější diskuze v rámci dnešní schůze pléna Senát Parlamentu ČR  byla k projednávané tzv. Implementační novele zákoníku práce. Sám jsem přesvědčen, že pokud potřebuje tento doznat nějakých změn, tak by to v prvé řadě mělo být jeho zjednodušení. Namísto toho však novela přizpůsobující se, dle mého názoru v mnoha ohledech zbytečně, unijním parametrům, vše spíše komplikuje a přináší více papírů. Pro názornost pár příkladů:

• při řešení práce na dohodu či z domova, kdy novela rozšiřuje okruh informací, které musí zaměstnavatel písemně poskytnout zaměstnanci při vzniku pracovněprávního vztahu a vztahu založeného dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr
• zaměstnavatel nově bude povinen rozvrhovat pracovní dobu „dohodářů“, a to nejméně 3 dny předem, pokud se nedohodnou jinak (opravdu máme například při objednané jazykové korektuře či překladu říkat, v které hodiny to má dohodnutý pracovník přesně dělat nebo víme, jak dlouho bude řemeslníkovi trvat oprava?)
• na období od účinnosti zákona do konce roku 2028 se zavádí dříve zrušená další dohodnutá práce přesčas ve zdravotnictví, kterou se rozumí práce v nepřetržitém provozu spojená s poskytováním zdravotních služeb, pokud tuto vykonává zaměstnanec ve zdravotnictví a stanoví se podmínky jejího poskytnutí
• až na výjimky bude výkon práce na dálku možný jen na základě písemné dohody atd….

Pokud opravdu chceme jednodušší stát, měli bychom v některých případech trvat na národní úpravě, a ne pouze přejímat globální ustanovení, jenom proto, aby to měli jednodušší unijní úředníci.

HLASOVAL JSEM PRO ZAMÍTNUTÍ. Bohužel marně. Alespoň se však podařilo prosadit pozměňovací návrh, jehož jsem byl jedním z předkladatelů, jenž umožní povinnost písemného rozvrhu pracovní doby řešit ze strany zaměstnavatele i jinak a současně se tímto návrhem účinnost novely odkládá.