Z dětství si intenzivně pamatuji rachot transportérů a tanků, ozbrojené sovětské regulovčíky na křižovatkách, časté tajemné noční přesuny vojenských kolon, přelety migů.

Na vojně každodenní školení a plány jak postoupíme do Německa, kolik je tam mechanizovaných brigád a jak nám pomohou bratrské státy Varšavské smlouvy. A pak jsme u nás v Poříčí jako Občanské fórum pořádali na nádvoří zchátralého zámku radostnou městskou slavnost k odchodu posledního sovětského vojáka. Velmi jsem si oddechl, když jsme se stali členy Severoatlantické aliance. Bohužel již v té době se objevila opět válka v Evropě – rozpad Jugoslávie. Naštěstí se díky zásahům Evropy i NATO nedostal do zamrzlé fáze pozičních frontových bojů. Přesto to byl konflikt krutý – řady křížů, hrobů ve Srebrenici mluví i beze slov. Pak nastal v Evropě klid a tak jsme se cítili v bezpečí, že jsme pustili domů dvacetileté vojáky a ponechali si jen malou profi armádu a dost jsme na ní šetřili. A najednou Rusko porušilo vše, co se dojednalo na konci 2. světové války: sebralo Ukrajině Krym a pak ji přepadlo a chtělo obsadit celou. Na ukrajinském území je nyní válka s frontou, minovými poli, dělostřelectvem, válka, jakou byla 1. i 2. světová. A protože žijeme v 21. století, jsme nepřetržitě zaplavováni ruskou propagandou, lží, znejišťováním, tisíci mailů, zpráv, které se nás snaží oslabit a nahlodat. Nedejme se. Patříme mezi 8% obyvatel planety, žijících v demokracii, ve svobodě. A jsme silní díky vojenskému uskupení demokratických států - Severoatlantické alianci.

Pavel Čížek

Zdroj.