Co bych si přála k Mezinárodnímu dni žen? Rovnoprávnost. Pro všechny ženy. Doopravdickou. Tedy nejen to, že někdo řekne nebo napíše, že ženy jsou rovnoprávné, ale že aktivně a dlouhodobě odstraňuje bariéry – logistické, společenské i materiální, které tomu brání.

Dnes se chci zaměřit zejména na předsudky a toxická očekávání, co všechno by žena měla zvládnout. Například že by měla být vždy upravená, dobře naladěná, perfektně se starat o děti, pečovat o manžela, doma by měla mít skvěle poklizeno a uvařeno, měla by mít své zaměstnání, v kterém by měla vydělávat dost na to, aby pokryla potřeby svoje i své rodiny, ale zase ne tolik, aby ohrožovala sebevědomí manžela. Na jednu stranu by měla být zábavná a pozitivní, na druhou stranu submisivní.

Žádná taková žena samozřejmě neexistuje, takže dostát této představě je nemožné. Ale běda, jakmile se od tohoto nereálného obrazu odchýlíme, tedy když jsme my ženy třeba náhodou naštvané, nosíme dredy, nechceme mít děti, žijeme prací nebo jsme nedejbože lesby a mohly bychom si chtít vzít jinou ženu. To pak okamžitě dostáváme nálepky „hysterické“, „nedůvěryhodné“, „sobecké“, „chladné“, „neúspěšné“.

Na muže jsou samozřejmě ve společnosti také kladena stereotypní očekávání, ale ani zdaleka to není tak nereálný modelový obraz, jako u žen. Je to přitom, jako kdybychom po ženách chtěli, aby napřed uběhly maraton, a pak teprve závodily ve sprintu na sto metrů s čerstvými sprintery, a ještě se divili, že se jim do toho nechce, „když přece můžou“.

Společnost zkrátka stále měří ženy a muže dvojím metrem. Takže milé ženy, přeji nám všem, abychom mohly být samy sebou, abychom si nenechaly vnutit žádné nálepky a abychom se navzájem dostatečně podporovaly tak, aby nás na tu rovnoprávnost bylo víc.