Pracovní doba „od-do“ je u některých profesí snadno kontrolovatelná, u jiných to může být problém. Dokážete si ale představit, jak by taková kontrola odpracovaných hodin měla vypadat například u obchodního zástupce nebo kreativce, kteří mají flexibilní pracovní dobu nebo pracují z domu? Nejspíš se to brzy dozvíme.

Evropský soudní dvůr totiž ve svém novém rozsudku rozhodl, že všechny společnosti v Evropské unii musí zřídit systém zaznamenávající počet hodin, které jejich zaměstnanci odpracují každý den. Zastánci toto opatření kvitují s tím, že přispěje k ochraně zaměstnanců, dodržování jejich pracovní doby, odpočinku a odměn za přesčasy.

S tímto se mohu zcela ztotožnit v případě tradičních povolání vykonávaných na jednom místě a v určitém časovém rozmezí. Takové opatření jde ale zcela proti novým trendům pracovního trhu a vzniku nestandartních a flexibilních pracovních úvazků. Právě nezávislost a vlastní rozhodování o nakládání s pracovním i volným časem je jejich největší předností.

Pokouším si představit, jak bude taková kontrola měla vypadat, a napadá mě mnoho otázek. Například mě zajímá, co přesně je práce a kdy opravdu začíná a končí? Do pracovní doby má být totiž nově zahrnut i každý e-mail nebo telefonát zaměstnavateli. Ale co když dostanete uprostřed noci skvělý nápad? Jak to dát vědět zaměstnavateli a jak mu vykázat činnost?

Jakým způsobem státy EU tento požadavek na systémy kontroly pracovní doby zajistí, bude záležet na legislativě jednotlivých zemí. Jak budou takové systémy fungovat? Kdo do nich bude dodávat data a kdo je bude ověřovat? Kdo posoudí, jak dlouho trvalo napsat pracovní e-mail nebo jak dlouho se musel zaměstnanec připravovat na pracovní telefonát?

Obávám se jediného. Že toto opatření namísto toho, aby přispělo k ochraně zaměstnanců, přinese pouze další neúnosnou administrativu a zátěž, a to nejen pro firmy, ale i pro samotné zaměstnance. Dokážu si totiž bohužel naprosto jasně představit situaci, kdy pracovník vyřídí jeden krátký pracovní hovor a následně mu více času zabere evidování tohoto hovoru do systému.

Je toto opravdu cesta, kterou bychom se měli v Evropě vydávat? Je skutečně nutné, aby se tato pravidla řešila na evropské úrovni? Nejsložitější část – a to, jak tato opatření uvést k životu – zůstane totiž opět na členských státech.

Souhlasím s tím, aby v Evropě existoval určitý stupeň společné ochrany zaměstnanců a platila tu základní společná práva a povinnosti. Vytvářením takových nesmyslných pravidel ale omezujeme vývoj a trendy pracovního trhu a podkopáváme flexibilitu a formy úvazků, které jsou žádané jak ze strany zaměstnavatelů, tak i jejich zaměstnanců.

(převzato z Profilu)