Moje babička mi celé mládí opakovala, že bez práce nejsou koláče. Na její oblíbené přísloví jsem si vzpomněl tento týden, když jsem si vyprávěl s obyvateli Bystřice pod Hostýnem uprostřed jejich náměstí. Mnohé z nich totiž trápilo, že již několik let mají hned vedle radnice „ubytovnu“ pro sociální vyloučené skupiny obyvatel. 

Po pár hodinách, kdy jsem sledoval dění na náměstí, se jejich kritice a rozhořčení vůbec nedivím. Podle mého soudu prazvláštní komunitní život, který místní obyvatelé romské národnosti demonstrativním způsobem předvádějí svému okolí, musel v mnohých kolemjdoucích pochopitelně podněcovat pocit sociální křivdy, nerovného postavení, ale bohužel i strachu. 

Bylo by jednoduché před tímto vleklým problémem strčit hlavu do písku a nevšímat si ho. Je totiž těžké nalézat „politicky komfortní“ řešení v době, kdy jsme odevšad bombardování varováním, že musí být tolerantní, multikulturální a chovat se jako humanisté. Já to však vidím jinak a myslím si, že také v otázkách sociálního začleňování nesmíme ztratit to jediné – zdravý selský rozum. 

Stát totiž dosáhl pravého opaku, a to jen díky svojí posedlosti v sociální inženýrství. Vytvořil nerovné podmínky mezi „ochraňovanou“ skupinou obyvatel a ostatními občany, podnítil mnohé podvodníky ke zneužívání štědrého sociálního systému a vychoval pijavice, které se v podobě nejrůznějších neziskových organizací nebo vyčuraných podnikavců snaží obohatit na úkor skutečně potřebných. 

Ve výsledku trpí ti, kteří jsou na finanční a hmotné pomoci státu skutečně závislí. Ve výsledku pořádáme benefice, sbíráme vršky od PET láhví, posíláme dárcovské SMS, přispíváme Třem králům do kasičky, abychom suplovali stát i v často do nebe volajících případech. Těžko mít čisté svědomí, když na jedné straně vidíte některé naše spoluobčany, jak se povalují celé odpoledne na náměstí, jak je jim lhostejné chování natož vzdělání početné skupiny jejich dětí, jak jsou imunní k jakýmkoliv pracovním motivacím, neboť úspěšně žijí ze sociálních dávek, garantovaného bydlení i často z další sociální pomoci z neziskového sektoru. A na druhé straně znáte těžké osudy např. nemocných nebo handicapovaných lidí, kteří jsou odkázání zcela na naši společenskou solidaritu. Anebo diskutujete se seniory, kteří pobírají důchod pod deset tisíc korun a z toho polovinu rovnou posílají za nájem a energie svého malého bytu a téměř jakékoliv sociální pomoc je často doslova míjí. Každý z nás pak musí pochopit, že o rovném, natož spravedlivém přístupu nemůže být v případě těchto lidí ani řeč. 

Můj prožitek z náměstí v Bystřici pod Hostýnem mi pak umocnila večerní televizní reportáž o mamince, která se s obrovským odhodláním a láskou stará o své dorůstající vážně postižené trojčata. Smekám před tímto lidským příběhem, ale zároveň varuji před dalším ignorováním stavu, kdy díky strachu z diskriminace necháváme početné skupiny lidí parazitovat na naší historicky vkořeněné solidaritě. 

Řešení sice nebude jednoduché, ale jeho obrysy už dávno známe. Ukončeme státní sociální inženýrství a nikam nevedoucí experimenty. Kdo nepracuje, zkrátka nemůže jen tak pro nic za nic dostávat peníze. Kdo může, ať pracuje. Třeba ať dostane záhumenku a pěstuje si zeleninu a stará se o svoji obživu. Rozhodně to bude lepší, než jen čekat s nataženou rukou na státní finanční podporu. 

Fungovat bude jedině jednoduchý a transparentní systém, nikoliv stohy lejster, tabulek a formulářů. Sociální podpora musí být maximálně adresná, nesmí se rozdrolit po cestě a vytvářet prostor pro její zneužívání. A hlavně, musí mířit pouze tam, kde je skutečně potřebná. A ve všech ostatních případech musí platit přísloví mojí babičky: „Bez práce nejsou koláče.“ 

Autor je místopředseda Strany soukromníků ve Zlínském kraji