Děkuji za něj, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní ministryně, přeji vám všem hezký večer. Nejdřív si dovolím na úvod k tomu samotnému procesu. Upřímně, zcela upřímně jsem rád, že tu věc projednáváme, byť mě někteří podezírali, že jsem to chtěl nějak zobstruovat tím přerušením na předchozí schůzi nebo něco takového, ale jsem skutečně rád. A byť mám k teritorialitě mnohé výhrady, tak i přesto nebudu navrhovat vrácení, anebo zamítnutí a nebudu také ho podporovat, protože si myslím, že oba dva ty návrhy... Nebo jinak. Ten pirátský návrh nebo ten opoziční návrh, tak tam jsou některá dobrá řešení, která se přijmout dají, která se převzít dají, a u toho vládního návrhu bohužel takový dojem nemám. To je návrh, který všem uškodí a nikomu nepomůže.

Nejdřív na úvod si dovolím zareagovat na to, co tu zmiňoval pan Okamura, a navázat v obecných souvislostech. A vůbec ten projev chci vést spíše v takové rovině doporučení, protože právní debata se povede zejména v ústavně právním výboru a nemělo by cenu to tady zmiňovat. A sice pan místopředseda Okamura zmiňoval otázku vymahatelnosti. A trošku jsme se potkali, protože i já jsem si na tu úvodní část našel důvodovou zprávu k samotnému exekučnímu řádu, kde se píše následující: Změny ve společenském a právním systému se však v uplynulých letech nežádoucím způsobem projevily na neefektivnosti soudů. Problém není jenom délka nalézacího řízení, ale i neefektivnost a zdlouhavost řízení vykonávacího. Po vyhraném soudním sporu často dochází k tomu, že v důsledku zdlouhavé a nepružné exekuce není soudem přiznané právo oprávněného uspokojeno. To znamená, ten zákon sem přišel 20. 9. 2000. To mi byly čtyři roky. A to znamená, že vlastně ta touha zákonodárců tehdy byla, aby se ten přiznaný nárok skutečně vykonal, aby to rozhodnutí nebo to přiznané subjektivní právo nebylo jenom papíře, ale aby skutečně se promítlo v té faktické mimoprávní realitě.

A když to pan místopředseda Okamura prostřednictvím pana předsedajícího zmiňuje, že by to vrátil zpátky, tak mi přijde, že se vůbec nebavil například s těmi advokáty nebo věřiteli, kteří v té době byli činní. Já jsem tu dobu nezažil samozřejmě, logicky. Ale když se s nimi bavím, tak mi vyprávějí zajímavé historky, že jsme se tedy vydali cestou - tehdy soud něco přiznal v tom nalézacím řízení - vydali jsme se cestou soudního výkonu rozhodnutí. A ten soudní vykonavatel tam měl takovéhle štosy papírů a vysmál se nám do obličeje a řekl - no tak, to se tak za rok dočkáte tří procent, pěti procent. To znamená, že těch průměrných 25 % procent, které teď dokážou soudní exekutoři vymoci, tak je oproti tomu velmi dobré. Byť samozřejmě s velkými rezervami.

Když bych citoval dál z té důvodové zprávy, tak tu předkladatelé tehdy zmiňovali, že ve státech, kde byl institut soudních exekutorů již zaveden, je statisticky evidována vyšší efektivnost vymáhání pohledávek. V průměru se v odborných pramenech uvádí zvýšení efektivity na 70 %. To znamená, že ta ambice byla vyšší samozřejmě. Takže v tom máme velký dluh. Ale představa, že se vrátíme k nefunkčnímu modelu soudních vykonavatelů, což byla úprava, která vyplývala ze socialistického práva, kdy neexistoval žádný spotřebitelský úvěr v té dnešní podobě, kdy ty podnikové půjčky byly samozřejmě řešeny nějakou srážkou ze mzdy a nedalo se prostě o nějakém boomu spotřebitelských úvěrů hovořit, no tak to je iluzorní představa, že by to snad mohlo fungovat.

Čili ta vymahatelnost práva je něco, co bychom sledovat měli a vůbec nepodezírám předkladatele ani jednoho návrhu, že by chtěli teritorialitou apriori snížit vymahatelnost práva v České republice. Můj postoj je takový, že stát, který neumí vymoci právo, soudem přiznaný nárok, tak takový stát je k smíchu. Ale myslím, že bychom měli při projednávání tohoto návrhu v ústavněprávním výboru sledovat i tu rovinu vymahatelnosti a hlavně přitom pracovat s daty.