Mluvit o konzervatismu je složité už proto, že každý tím rozumí něco jiného. Jde o přístup k životu, způsob uvažování, politickou ideologii nebo přímo o politický program? Upřednostňuje politický konzervativec kupříkladu konzervativní léčbu v medicíně? Musí být český konzervativec, který je shodou okolností také věřícím, stoupencem konzervativního katolicismu? Nebo být konzervativní dokonce znamená, že dávám před čerstvými potravinami přednost těm, které jsou konzervovány? Je každý konzervativec opravdu „konzerva“?

Těmito více či méně absurdními otázkami chci poukázat na fakt, na nějž často narazíte v literatuře o konzervativním myšlení a konzervativní politice. Konzervatismus se těžko definuje, není to jasně daný soubor ideologických postojů, které se nemění, nejsou to dogmata, která je nutné za každou cenu vyžadovat. Z nepochopení podstaty konzervatismu však vychází mnohá nedorozumění, která staví konzervativce do nevýhodné pozice.

Konzervativní bitvy

V textu mailu, kterým jsem byl pozván na konferenci o tradici a současnosti konzervatismu,1 napsal jeden z organizátorů, že mám „objasnit, zda je tato ideologie stále ,živá‘, nosná a politicky prosaditelná, a to zejména vzhledem k tomu, že určité ideologické bitvy už konzervatismus prohrál (rozšíření volebního práva či sňatky homosexuálů)“. I takto položená otázka možná poukazuje na nutnost některé věci přece jen více objasnit.

Nedávno jsem v pěkné knížce spisovatele a esejisty Pavla Švandy s názvem Kulturní i nekulturní četl následující postřeh: „Nic nemám proti tomu, že americký prezident je barevný yankee. Je mně lhostejné, zda mě v parlamentu zastupuje muž nebo žena. Nevadí mi, když je moderátorem homosexuál. ‚Ty rasisticko-sexistické prase! Ty si máš přát, aby všichni prezidenti hráli všemi barvami kromě bílé! Máš také usilovat o to, aby tvou poslankyní a senátorkou byla vždy jedině žena, a to lesba, a máš se snažit, aby všichni moderátoři byli gayové. Nebo ještě lépe, aby všichni gayové byli moderátory! Ty nechutný fašistický macho!‘“2

Podotýkám, že profesor Švanda je nejen významný český spisovatel, ale také veskrze tolerantní a seriózní člověk, kterého bychom mohli jistě označit za konzervativního. Snad se na mě za tuto charakteristiku nebude zlobit a velkoryse se přenese i přes můj výklad jeho poznámky. Pavel Švanda v pěkné zkratce za nás všechny vlastně říká: řadu věcí ve společnosti bez problémů akceptuji, dokonce mi ani nepřipadá divné, že takové jsou, a třeba bych nad tím ani nepřemýšlel, ale někdo mě pořád nutí, abych šel ještě dál, abych znovu a znovu akceptoval levicovou ideologii, se kterou nesouhlasím. Moje přirozená tolerance nestačí, vyžaduje se po mě aktivní přitakávání podivné ideologii, která své požadavky neustále stupňuje.