Dámy a pánové,

já chci ocenit to, že paní eurokomisařka je na půdě Parlamentu a diskutuje s námi další varianty vývoje evropské integrace. Myslím, že to je velmi důležité, že taková diskuse je v zájmu České republiky a že je to diskuse, které by se měli zúčastnit i členové vlády v mnohém větším počtu než v jakém jsou zde teď zastoupeni, protože se jedná opravdu o budoucnost České republiky.

Já se v této chvíli omezím pouze na velmi krátký komentář, který se týká těch pěti navržených scénářů nebo možných variant, které představila v Bílé knize Evropská komise. Chtěl bych konstatovat a asi pro racionalitu té diskuse je potřeba, abychom si všichni uvědomili, že ono to vlastně není pět reálných scénářů. Minimálně dvě varianty tam Evropská komise přidala proto, aby zahrnula i nějaké extrémní pozice, které vlastně v tuto chvíli už nejsou vůbec možné. Představa, že bychom se omezili pouze na jednotný trh, může znít sice lákavě a ode mne jako od pravicového politika by něco takového mohlo znít vlastně přirozeně, kdybych říkal, že to je ta správná pozice, ale je to pozice nerealistická, evropská integrace je dávno někde jinde.

Stejně tak za extrémní variantu pokládám myšlenku, že budeme dělat mnohem více společně. Pro to už neexistuje vůbec žádná podpora snad v žádné evropské zemi, a tato varianta je podobně radikální jako myšlenka, že se omezíme pouze na jednotný trh.

Já myslím, že je jasné - a je to jasné všem, kteří o evropské integraci přemýšlejí a alespoň trošku sledují, co se v Evropě děje - že ta další integrace se bude odvíjet formou jakési diferencované integrace, možná s návratem /což bych já preferoval/ některých kompetencí zpátky na národní úroveň z té evropské, že třeba část sdílených kompetencí v politikách přejde zpátky na úroveň národních států a naopak tam, kde některé země se chtějí integrovat více, tak že budou mít takovou možnost, aniž k tomu /a to je podstatné/ budou ostatní státy nuceny.

Abychom k tomuto modelu jakési rozumnější a diferencované integrace opravdu dospěli, aby to v praxi fungovalo, tak by bylo samozřejmě také potřeba v prvním kroku zrovnoprávnit státy, které jsou členy eurozóny a státy, které nejsou členy eurozóny, a tohle se zatím v Evropské unii rozhodně neděje, protože pokud k takové rovnoprávnosti dospějeme, tak předejdeme riziku, které tady je, a to je riziko postupné dezintegrace unie kvůli vytvoření takzvaného politického jádra kolem eurozóny, které může vytvořit členství dvou kategorií a nakonec i porušování pravidel společného trhu, který je mimořádně důležitý.

ODS vítá jednu věc, která z toho dokumentu snad prosvítá - já doufám, že tento optimismus je namístě - a to je opuštění dogmatu stále těsnější unie, kdy vlastně státy musejí postupovat stejně kupředu ve všech oblastech. Já také nemám rád ten pojem vícerychlostní Evropa, protože ten pojem vícerychlostní Evropa, byť zahrnuje různou míru integrace, tak vlastně v důsledku znamená, že různými rychlostmi se kráčí ke stejnému cíli, a to tedy moje představa a představa, kterou zastává ODS, představa flexibilní integrace a integrace řekněme diferencované, tak takový nezbytný společný cíl na závěr pro všechny, ke kterému se dospívá různými rychlostmi, tak to tato představa nezahrnuje. My bychom naopak chtěli, a proto navrhujeme koncepci flexibilní integrace, flexibilní spolupráce, aby každý stát si mohl volně zvolit takovou hloubku integrace, která mu vyhovuje, ostatním aby v další integraci nebránil, pokud ji chtějí a pokud chtějí vytvářet nějaké integrační jádro, tak samozřejmě mohou, ale ve chvíli, kdy to nenazýváme vícerychlostní Evropou, kdy nemáme cíl stále těsnější unie, tak už je to debata o úplně jiné a přívětivější Evropské unii než když tady ta ideologická dogmata máme před sebou vystavěna.

Podle našeho názoru, aby vůbec ty scénáře - a já vás určitě nepřekvapím, když znovu několikrát podtrhnu, že podle mě je reforma Evropské unie nutná a nezbytná, jinak Evropská unie nepřežije, nemůže jít další integrace tímto způsobem, musíme Evropskou unii změnit, tak abychom toho mohli dosáhnout, musíme sáhnout do základních smluv, musíme otevřít smlouvy, musíme se dotknout primárního práva.

Já vím, že tato myšlenka u některých proevropských profederalistických politiků není příliš populární, že byla dlouho odmítána. I v české debatě jsem slyšel pana předsedu vlády, že vlastně do základních smluv se sahat nebude.

Já jsem byl přesvědčen o tom, že se to musí udělat, že vlastně už odchod Velké Británie takovýto zásah vyžaduje. Teď slyším debaty předních evropských politiků, paní kancléřky Merkelové, nového francouzského prezidenta, jak vlastně už připouštějí zásah do základních smluv. To mně připadá jako cesta směrem zpátky nebo návrat k jakési racionalitě. A jsem přesvědčen, že tady se vytváří šance pro to, abychom Evropskou unii změnili nějakým rozumným způsobem.

Když mluvím o tom, že reforma je nutná, že diskuse o reformě v Evropě běží, že se jim ani Česká republika nevyhne, tak bych chtěl na závěr tohoto svého krátkého komentáře znovu zdůraznit svůj opakovaný požadavek, abychom se setkali, reprezentanti klíčových politických sil v této zemi, a bavili se o tom, jaká je naše představa o Evropské unii, jaká je naše představa o reformě, čeho chceme dosáhnout, zda jsme schopni se shodnout na nějakém minimálním národním konsenzu, nějaké minimální národní shodě, zda jsme schopni si definovat národní zájmy a potom na základě takovéto diskuse vybavili naši politickou reprezentaci, ať už tu současnou nebo tu, která vzejde z příštích voleb, silným mandátem, mandátem nikoliv založeným jenom na nějaké momentální většině, ale mandátem, který je založen na konsenzu klíčových politických sil v této zemi. Myslím si, že pak naše šance prosadit nějakou představu o reformě Evropy, prosadit naše představy o budoucím vývoji Evropské unie, že naše šance bude vzrůstat, protože platí stará pravda, že navenek jsme natolik silní, nakolik jsme doma jednotní.