Vážený pane předsedo, dámy a pánové, školský zákon otevíráme za poslední dva roky, tuším, pošesté, což samo o sobě není samozřejmě dobré, protože naše školství určitě potřebuje a ty neustálé změny, ke kterým dochází a kterým školy, ředitelé, učitelé, rodiče žáky vystavujeme, pozitivní nejsou.

U těch předcházejících novelizací, a víte to z mých vystupování, jsem naprostou většinu těch návrhů pokládal za zbytečné nebo přímo špatné, až už je to povinná školka, jednotné přijímačky, a vzpomenete si na ty debaty, které jsme tu měli.

Na rozdíl od toho naopak považuji změnu financování regionálního školství jako něco, co nutné je, co se udělat mělo, ale přesto ten návrh, který tady předkládá paní ministryně, podpořit nemohu a považuji ho ve svém důsledku za horší, než je ten současný stav.

Já se s paní ministryní shodnu, i s tím, co tady říkal pan senátor Kořenek, pokud jde o analýzu některých problémů, které v současnosti s financováním regionálního školství máme. Podle mě jeden z těch problémů, který tu až tak akcentován nebyl, je také nemožnost nebo nedostatečná možnost ředitelů škol, aby nakládali s finančními prostředky, aby jim ty prostředky nechodil, jak se říká, obarvené a už dopředu určené, ale mohli s nimi podle potřeby školy volněji nakládat a třeba se to projevilo i ve výraznějším rozdílu ve financování těch pedagogů, kteří jsou kvalitní, atd. atd. Pokládám za problematické i způsob, jakým se třeba navyšují platy učitelů především v té tarifní složce, a ne právě v té nadtarifní, kde to zase umožňuje ředitelům s tím spravedlivěji nakládá, atd. To je jeden z těch problémů. Ale ten velký strukturální a dlouhodobý, ten se týká právě nerovnosti ve financování jednotlivých škol, regionálních škol, v rámci nebo mezi jednotlivými kraji, jednotlivými regiony České republiky.

A já jsem už před lety upozorňoval na to, že pokud tento systém nezlepšíme, nezměníme, tak dříve či později ten rozdíl financování krajů bude mít, resp. škol ve jednotlivých krajích, dopad na kvalitu vzdělávání a tyto rozdíly, které v kvalitě vzdělávání mezi jednotlivých kraji jsou, se budou ještě zvětšovat. Ani teď na tom nejsme dobře, protože když se podíváte na mezinárodní srovnání, tak rozdíl ve znalostech mezi jednotlivými kaji dosahuje až 1,5 roku školní docházky, což jsou čísla, která nás nemohou nechat lhostejnými, a to není způsobeno financováním, ale to financování to vytváření rozdílů dlouhodobě může napomoci.

Abyste mi dobře rozuměli, o čem mluvím, i ti, kteří se třeba detaily financování školství nezabýváte, tak já vám uvedu dva konkrétní příklady. Pokud někdo bude studovat na střední škole elektrotechniku, třeba v Jihočeském nebo Ústeckém kraji, tak na něj příslušná škola, střední škola, dostane 37 000 korun ročně, zatímco když bude studovat stejný obor ve stejně velké třídě, ve stejné škole, ve Středočeském kraji nebo Karlovarském kraji, tak na něj ta střední škola dostane 41 nebo 42 000 korun.

Pokud bychom to přepočetli, počítali to na celek té školy, tak ta škola v prvním případě dostane 5,9 mil. Kč, zatímco ta druhá dostane ročně 6,5 mil. Kč. A to, dámy a pánové, si představíte, že je rozdíl poměrně velký. A to jsou čísla naprosto reálná.

Uvedu vám ještě jeden příklad. Když vaše dítě bude studovat na čtyřletém gymnáziu v Praze nebo v Libereckém kraji, tak na něj škola dostane v průměru 34 tis., což znamená 6,8 mil. ročně, pokud by se ta škola skládala ze čtyř ročníků, dvou tříd a tam bylo 25 dětí, zatímco za stejné studium na čtyřletém gymnáziu ve stejně velké třídě ve Zlínském nebo v Olomouckém kraji bude na to dítě dostávat škola 38 tis. Kč, což dohromady dá 7,6 mil. A to jsou velké rozdíly a to je současný stav a to je důsledek toho, co tu představoval pan poslanec Kořenek, jak se celostátní normativy přetaví přes krajské normativy, a to ve výsledku vede k této nerovnosti.

Toto je potřeba změnit, ale já jsem si vždycky myslel, že ta změna má směřovat k tomu, že normativ bude spravedlivý, celostátně platný, přehledný, jednoduchý, samozřejmě musí být korigován některými koeficienty pro specifické situace, jako je třeba malá základní škola v malé obci, kde je potřeba samozřejmě zajistit to, aby ta škola existovala, a tam to nebude stačit čistě tím normativem. Ale v zásadě normativní princip je poměrně jednoduchý.

Ještě abych to řekl opravdu co nejpřehledněji, tak ve financování školství si můžete představit dva základní modely. Jeden model bude nákladový, to znamená, že máte nějaký počet škol, na těch školách je nějaký počet učitelů, ředitelů, školníků a já nevím, co dál, to se všechno sečte, kolik jde na jejich platy peněz, vynásobí se to 12, máte roční náklady a tak se dají vypočítat náklady na vytápění a všechny další a dostanete nějakou sumu nákladů, které jsou na celou republiku potřeba.

Takový systém jsme tady měli. Ten fungoval za komunistů, naštěstí už je pryč, ale aby i tehdy mohl fungovat, tak vyžadoval něco, co dnes nemáme a naštěstí to nemáme, a to je mimořádně silná centrální autorita, která prostě tvrdě určuje, co se kde koupí, kolik kde bude učitelů, kolik kde bude lidí, jak to bude vypadat, a bude se to z centra řídit a pak se dají náklady tímto způsobem proplácet.

Naproti tomu normativní přístup, který tu v principu máme teď, vychází z logiky, že tady máme nějaký počet žáků a studentů, třeba teď zhruba 2 mil., na které vydáme 100 mld. ročně, fakticky je to asi 90. mld. Když to zjednodušíme, na žáka 50 tis. Ta částka jako normativ se rozdělí ve prospěch konkrétní školy, na každého žáka jde nějaká suma. Je to srozumitelné, je to jednoduché, je to spravedlivé, je to přehledné.

To, co v současnosti navrhuje Ministerstvo školství, tyto atributy postrádá. Není to ani přehledné, ani srozumitelné a jednoduché už vůbec ne a v důsledku to nebude ani spravedlivé. Není to krok lepším směrem. Navíc je to vykročení z logiky normativního financování napůl nebo na tři čtvrtiny, to teď ani nedokážu z těch materiálů odhadnout, k nákladovému financování. A možná to, co je na tom velmi problematické, je i to, že to je jakási kombinace nákladového modelu s normativním modelem. Vzniká nám tady jakýsi kočkopes, což v praxi podle mě fungovat bude velmi špatně, rozhodně ne lépe než systém, byť nedokonalý, který máme teď.

Znovu opakuji, očekával jsem, že ministerstvo půjde cestou posílení své centrální role ve stanování normativů, že se napraví nerovnost, která ve financování na jednoho žáka napříč Českou republikou existuje, ale ne, že se vytvoří systém, kde se nějakým způsobem budou fixovat náklady, ty se budou jaksi korigovat maximálním počtem odučených hodin a všechno dohromady to vytvoří jakýsi způsob financování, který bude nesmírně administrativně náročný, nepřehledný a ve kterém se nevyzná vůbec nikdo.

Ze všech těchto důvodů chci nejenom říct, že tento návrh Občanská demokratická strana nepodpoří, ale i jménem Občanské demokratické strany navrhuji, abychom předložený návrh zamítli hned v prvním čtení.