Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové,

já budu velmi úsporný. Je předložen návrh zákona o referendu, je to ústavní zákon, který předpokládá, že se referendum bude vyhlašovat v podstatě jako zákon s tím, že ho vyhlašuje prezident republiky. Podmínky těch základních parametrů jsou v podstatě tím vyjednávacím minimem pro KSČM s tím, že je evidentní, že pokud máme dosáhnout 120 hlasů poslanců a získat náklonnost tří pětin senátorů, je ta otázka velmi zásadní a budeme muset dojít k nějakému konsenzu. My jsme sice také uváděli 100 000 podpisů, protože se to vyvíjí z určité logiky, trochu jiné, než je logika, která je předložena v návrhu sociální demokracie, tam to má být 10 % všech voličů jako velká společenská poptávka, my tu společenskou poptávku vnímáme jinak, a to je poptávka těch politických stran, které kandidují a oslovují voliče a těch bylo v těchto volbách v roce 2017 pět, které vstoupily do Poslanecké sněmovny. Nebudu počítat ty, které neuspěly, ale ty, které uspěly. Znamená to tedy, že voliči těchto politických stran mají zájem o referendum, mají o něm každý jinou představu a je tedy na nás, jakým způsobem tu představu do zákona vtělíme.

Náš návrh předpokládá, že to referendum se bude konat o všech věcech, na kterých by se shodla ta skupina občanů, kteří by to chtěli vyvolat. Skupinu občanů, a to tady už bylo řečeno, mohou nahradit poslanci a senátoři - bavili jsme se tady u volebního zákona o počtu potřebném ke zvolení jednoho poslance a samozřejmě u počtu senátorů bychom se asi dopočítali i menšího, mnohem menšího čísla, které je potřeba na zvolení jednoho senátora, protože ve druhém kole ta účast není nikdy tak velká, ale přesto my to tam dáváme.(?) My máme i jako iniciátora referenda vládu České republiky z jednoho prostého důvodu. Může se stát v průběhu volebního období, což je velmi vážná věc, že žádná z politických stran, která tvoří vládu, nebo žádná z politických stran, která vůbec vstoupila do Sněmovny, bude muset řešit problém, který nastává uvnitř toho volebního období. Ten mandát, který vzchází z voleb, vzchází také z volebních programů. A jestliže žádná politická strana, která je ve vládě nebo v Poslanecké sněmovně, neměla ten problém řešen ve svém volebním programu a má rozhodnout, tak samozřejmě vystupuje v rámci svého rozhodování mimo legitimitu těch volebních programů. Připomínám, že otázka legality a legitimity by byla na dlouhý seminář, ale pokud nechce riskovat vláda nebo politické strany v Poslanecké sněmovně, že jsou mimo legitimitu, tak samozřejmě mohou oslovit občany vyhlášením referenda. To je právo těch, kteří mají i v zastupitelské demokracii - a já si myslím, že i otázkou legitimity bychom se měli zabývat, protože jsou otázky, které v průběhu doby mohou opravdu nastat a žádná z politických stran je ve svém programu neměla. Proto je to rozšíření, které většinou ostatní politické strany nemají. Je to ovšem forma, kterou znají jiné ústavní systémy, dokonce s ním počítaly i některé návrhy zákona o referendu, které byly předloženy v minulosti této Poslanecké sněmovně, dokonce i ten úspěšný návrh, který došel tenkrát do Senátu, který myslím prošel, byla na něm shoda, všech 120 hlasů jsme sehnali, ale potom zkolaboval právě v Senátu, kdy na něm byla shoda KSČM, sociální demokracie, KDU-ČSL a postačovalo to k tomu, abychom to tenkrát prosadili v Poslanecké sněmovně, protože někteří poslanci, kteří sice byli mimo ty tři politické strany, pro něj dali svůj hlas. A to je asi zásadní rozdíl proti těm ostatním návrhům.

Pokud jde ale o tu formu, my jsme připraveni na onen kompromis, který by byl vyslán do Senátu tak, aby bylo možné se jím zabývat, aby se stal součástí českého právního řádu, protože to považujeme v zastupitelské demokracii - podotýkám v zastupitelské demokracii - za jednu ze součástí, která má být součástí našeho právního řádu, a ústava to předpokládá, s tím, že samozřejmě jsme připraveni na to, že některé otázky v tom zákoně, který se vyhlašuje tímto způsobem jako zákon, nemohou být v tom obecném referendu vyhlášeny, protože budou muset být vyhlášeny ústavním zákonem. Nikoliv tedy podle tohoto zákona o referendu, ale přímo speciálním ústavním zákonem(?) o referendu, tak jak bylo speciálním ústavním zákonem vyhlášeno referendum o vstupu do Evropské unie.

Diskutovat o tom, že není možné tuto otázku vůbec předložit v referendu, je podle mého soudu nesmyslné. Za prvé už jsme jednou ústavní zákon o vstupu do Evropské unie ústavním zákonem vyhlásili a pokud bychom chtěli stejnou otázku, byť v jiném gardu, to znamená o setrvání nebo opuštění Unie, vyhlásit, tak by nebylo možné podle zákona jednoduše vyhlášeného prezidentským vyhlášením toto udělat. Bylo by to potřeba učinit ve stejné rovině, to znamená ve stejné výši závaznosti a musel by k tomu být speciální ústavní zákon. To říkám všem těm, kteří tady horují a bojí se novinářů, že vlastně by se tady předkládal zákon, kterým by se jednoduše vystoupilo z Evropské unie. Tak to není. Na druhou stranu Česká republika je ve více než 200 mezinárodních organizacích a do žádné kromě Evropské unie jsme nevstupovali na základě referenda a bylo by nesmyslné, abychom svazovali setrvání v mezinárodních organizacích, promiňte mi, např. pro mořské dno - a omlouvám se všem těm, kteří tuto organizaci považují za velmi významnou - abychom o setrvání v této organizaci hlasovali, o setrvání nebo o vystoupení nebo o jiném působení v této organizaci, ústavním zákonem. Tam to nevidím. Čili ta obecná možnost obecným referendem vyhlásit řešení nebo neřešení mezinárodně právní(?) otázky považuji za potřebné. Všimněte si toho, že někteří tady argumentovali i v tomto týdnu tím, že mezinárodní právní závazek je velmi podstatný pro to, jestli chceme nebo nechceme nějaký zákon zrušit nebo přijmout. A já tady uvedu typický příklad, který se v této Sněmovně v různých volebních obdobích diskutoval. Byla tady diskuse např. na návrh hlavního města Prahy o tom, že budeme mít v podstatě legalizovanou prostituci. No ale to bychom museli vypovědět mezinárodní smlouvu o potírání prostituce. Myslím, že je z roku 1953, ale neberte mě za slovo, musel bych se vrátit k těm dokumentům, může to být také v jiném roce padesátých let, ale myslím, že se úplně nemýlím. A když to sem bylo předloženo, ať to bylo hlavní město Praha nebo to byla skupina poslanců nebo to byl jiný předkladatel, tak jsme vždycky narazili na to, jestli jsme schopni tuto mezinárodní smlouvu my vypovědět a jak se na nás budou ostatní státy OSN dívat. Čili to, abychom některé mezinárodně právní závazky řešili nebo neřešili, přece musí být součástí našeho zákona o obecném referendu a my budeme posuzovat, jestli to má být obecné referendum vyhlášené tím prezidentským systémem, tedy jako zákon, anebo jestli to má být skutečný ústavní zákon, který to řeší. A to jsou ty rozdíly, které já vnímám proti návrhu SPD, vnímám návrh sociální demokracie.

Jsem přesvědčen, že všechny tři tisky mají po jednání dospět do stadia, kdy buď budou dále přerušeny anebo budou propuštěny prvním čtením, abychom mohli v té pracovní skupině pracovat na tom, že bude komplexní pozměňovací návrh a buď předložen jako vládní návrh zákona, to je jedna varianta, kdy vláda si to vezme za své a řekne - my to prosadíme ve Sněmovně, máme na to více než 120 hlasů a bude muset samozřejmě vláda jednat se všemi politickými stranami, nejméně s těmi pěti, které to měly ve svých volebních programech.

A vláda bude muset jednat se všemi politickými stranami, nejméně s těmi pěti, které to měly ve svých volebních programech, a pak se teprve rozhodne o zamítnutí toho nebo onoho návrhu. Protože do té doby může být nosičem toho návrhu vlastně kterýkoliv z těch tří, protože půjde o komplexní změnu. Nejde tedy o to, že když tady propustíme návrh pod bodem 23, 31 nebo 33, že jsme tady něco přijali. Jde jenom o to, že dál o této věci věcně, odborně a samozřejmě v politické rovině té potřebné minimální shody 120 hlasů diskutujeme a chceme dospět k závěru.

Tolik mé úvodní slovo. Děkuji vám.