„Tradiční politické strany konečně odcházejí,“ tak zní zbožné přání části veřejnosti, toužící po jednoduchých, rychlých řešeních, a stále častěji rezonuje například na sociálních sítích.

Pojďme si trochu přiblížit, co je „tradiční politická strana“. V českých poměrech jde zpravidla o společenství lidí podobných názorů, čítající minimálně tisíce členů. Většinou jde o komunity s organizační strukturou, která začíná na místní či městské úrovni, a její historií se blíží minimálně jednomu desetiletí.

Velmi často se podílejí na řízení chodu zastupitelstev. Takto získané zkušenosti si napříč republikou předávají v rámci odborných komisí. Jejich závěry se prezentují na ideových či programových konferencích. Přístup na ně mají řadoví členové. Možnost ovlivnit výstupy komisí pak závisí na přesvědčovacích schopnostech daného jedince.

Nejčastější citace pochybných webů zní ve smyslu: „Vznikají a sílí strany a nová hnutí, které se vymykají z tradičních schémat politologů“. Příkladně – Úsvit přímé demokracie měl pouhých devět členů. I výrazně četnější republikány se povedlo rychle odhalit jakožto podnikatelský projekt. O vnitrostranické demokratické diskusi zpravidla nelze hovořit.

Svět není jednoduchý. Nevěřte ve snadná řešení. Nikdo není dokonalý. Až vývojem, zkušenostmi a předvedenou prací se politické uskupení může osvědčit. A jak připomíná stará moudrost: přitom i chybami se člověk učí.

A pro lepší pochopení k tomu nový vtip dodává: „Volit Babiše nebo Zemana proto, že jsem znechucen současnou situací, je stejné jako pít v hospodě z toalety, protože mi nechutná pivo.“

MILOŠ FOGL