Vážený pane premiére, dámy a pánové. Vystoupení ministra kultury Daniela Hermana na letošním sudetoněmeckém sněmu vyvolalo různé ohlasy. Proti jeho účasti na tomto sněmu se prý ostře vymezili pouze komunisté. Něco na tom je. Vždyť na rozdíl od situace v Německu čeští občané a jejich potomci, pocházející z československého pohraničí, okupovaného po Mnichovu, nemají oporu ani v médiích, ani v ostatních parlamentních stranách.

Kde jsou ty časy, kdy i pravicová opozice využila schůze Sněmovny a zaútočila na tehdejší ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou za její vyjádření ohledně sudetských Němců a života Čechů v protektorátu. Ano, šlo o odpověď na otázku, co si myslí o odsunu Němců. Její odpověď si dovolím připomenout. To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo. Já vám nabízím, ozval se tehdy jistý poslanec, že vám jako historik vysvětlím, co se na území protektorátu opravdu dělo, a pak byste se styděla, že takové věci tady vůbec říkáte. Možná by jí připomněl slova bývalého henleinovského poslance českého parlamentu Krebse, který v návaznosti na nacistické zločiny v Lidicích prohlásil: Německé obyvatelstvo v Čechách přivítalo Lidice s velkým zadostiučiněním a v mnoha případech s otevřenou radostí, že činitelé na vysokých místech konečně pochopí, jak se má s Čechy zacházet.

Ano, již ve 30. letech minulého století se pro naprostou většinu sudetských Němců stala přitažlivou velkoněmecká říše šíleného vůdce Adolfa Hitlera. Ne, nechci nikoho známkovat. Osobně mám zájem, aby ve středu Evropy panoval klid a rodily se nové hodnoty života v humanizmu. A také tvrdím, že se slušnými Němci nás nikdo smiřovat nemusí. Označovat všechny válečné či poválečné vynucené přesuny německého obyvatelstva slovem vyhnání považuji však za chybné. Nejen Čechům, ale každému rozumnému člověku by mělo být jasné, že tento pojem nemůže být používán jako souhrnné označení pro různé události kolem útěku a migrace, jež se odehrály koncem druhé světové války. Byli uprchlíci, byli evakuovaní, byli násilně vystěhovaní i deportovaní. Termín vyhnání rozdílné motivy a vynucené situace zastírá. Sudetští Němci často prohlašují, že čelili vyhnání století. Uznávám, že ztráta vlasti je nepochybně bolestnou záležitostí. Ale existuje něco horšího, a to je vyhnání ze života. Je přece zásadní rozdíl, končí-li deportační vlaky v likvidačním lágru Osvětim nebo v příhraničním transferovém táboře v Německu či v Rakousku. Jedni šli na smrt, druzí do nové vlasti. Jsem přesvědčen o tom, že bychom neměli zapomínat na základní historické souvislosti.

A také bychom se měli dívat na každou otázku z hlediska toho, jak daný jev historicky vznikl, jakými vlastními etapami ve svém vývoji tento jev procházel, a z hlediska tohoto jeho vývoje se dívat, čím se daná věc stala nyní. Například katolická církev v Německu v době nacismu využívala téměř 6 tisíc nuceně nasazených. Vyplývá to z publikace Nuceně nasazení a katolická církev 1939 až 1945, kterou 8. dubna 2008 v Mohuči představil kardinál Karl Lehmann. Ano, mezi léty 1939 až 1945 pracovalo z donucení v církevních zařízeních 4829 zahraničních civilistů a 1075 válečných zajatců. V nemocnicích, v klášterech, na polích, v lesích i na hřbitovech církev zneužívala hlavně Poláky a občany tehdejšího Sovětského svazu. Kardinál Lehmann také přiznal, že nejde o konečnou bilanci, a že katolická církev byla vůči osudu těchto kroků příliš dlouho slepá. Tomu rozumím.