Den boje za svobodu a demokracii, 17. listopad. Stejné nadšení a stejně exaltované řeči, jako při lampionových průvodech na výročí VŘSR. (Jedná se o Velkou říjnovou socialistickou revoluci, slavenou 7. listopadu, pro mladší, kteří o tom nevědí nic, nebo pro ty, co rádi zapomínají.)

Podobná zástupná záležitost, která ji spustila, jako fingovaná smrt studenta Šmída na Národní třídě, kterou sehrál člen StB Zifčák a náležitě do médií, tehdy Svobodné Evropy, poslal disident Petr Uhl (co takhle ověření, zda se nejedná o fejk, jak jsme dnes osočováni, pokud něco napíšeme, co nejde pod vousy pracovníkům neziskovek, kteří hlídají jako oko v hlavě vše, co se objeví na internetu?).

Výstřel z Aurory tehdy v roce 1917 byl také zástupný. Vše bylo už předem dohodnuto. Tehdejší Kerenského vláda, která v únoru 1917 vystřídala samoděržaví a svrhla cara Mikoláše II., kterého zradil bratranec, anglický král Jiří V., byla tak slabá a rozhádaná, že bylo jen otázkou času, kdy padne.

Taktéž naši komunisti, v čele s Milošem Jakešem, ztratili oporu v Komunistické straně Sovětského svazu, kterou vedl v roce 1989 Michail Gorbačov, či vlastně jeho žena Raisa, které dělalo moc dobře, že ji berou jako první dámu v západním světě. A navíc stranické vedení bylo zrazeno těmi, na které se nejvíc spoléhalo. A to Státní bezpečností. První vlaštovkou bylo, že unikl projev Milouše Jakeše (jak novináři hned po pádu režimu vypátrali v rodném listě), pronesený v Hrádku u Plzně. A domnívám se, že jeho šíření bylo tajně podporováno. Také u nás bylo už dávno vše předem dohodnuto, ovšem jinde než na domácí půdě. Ostatně i jako v Rusku v roce 1917.

Mám jednu vlastnost, nebo spíše schopnost. Nikdo mne neopije rohlíkem. Samozřejmě jako někdo, kdo nikdy nebyl členem strany, ačkoliv byl do ní pětkrát váben a lákán (mám totiž dělnický původ a vysokoškolské vzdělání, čímž bych měl vlastně super kvalifikaci pro vstup), jsem byl nejdříve rád, že se hnuly ledy. Jenže jako pracovník hudební redakce Československého rozhlasu jsem objevil na Václavském náměstí členy KSČ z jiných redakcí, jak nadšeně chrastí klíči. Vrcholem bylo, když mi řekl šéfredaktor, samozřejmě významný člen KSČ, a dokonce milicionář: Petře, doufám, že jdeš protestovat na Václavák. Jako nestraník jsem byl od straníka zaúkolován jít demonstrovat. Vrchol odhazování stranické legitimace.