Nejezdím zásadně v noci, protože rád pozoruji vše kolem trasy. Tak jsem ostatně poznal od roku 1991 až do roku 2017 celou Francii, kdy jsem do letoviska Cap d’Agde na břehu Středozemního moře jezdil každý rok jinou trasou po silnicích mimo dálnice, a poznával tak při rozhovorech s domácími ubytovacích privátů vše kolem Francie, jak hodnotí Francouzi politickou a ekonomickou situaci té doby.

Vrátím se k mé letošní cestě. Rád, jak jsem napsal, jezdím mimo dálnice, abych byl v bližším kontaktu s cizí zemí, kterou projíždím. V Břeclavi jsem vyjel z naší dálnice a pustil se cestou za Poštornou na menší hraniční přechod Reintal a pak podél hranic se Slovenskem přes památník bitvy na Moravském poli u vesnice Dürnkrut, kde padl král železný a zlatý Přemysl Otakar II, v té době nejmocnější král Evropy. To tehdy Praha byla hlavní město velmoci sahající až k Jaderskému moři.

V roce 1278 opět jako vždy zradou skončilo období, kdy jsme měli jako Češi a Moravané jako stát nakročeno k úplně jinému mocenskému postavení, než máme od doby, kdy na náš trůn nastoupili Habsburkové po smrti posledního krále z rodu Jagellonců, Ludvíka, v roce 1526 u Moháče (v dnešním Maďarsku u chorvatských hranic).

Mimochodem Přemysla Otakara II přemohl tehdy nevýznamný Rudolf I. Habsburský, který byl v roce 1273 zvolen římským králem (už tehdy jakási obdoba EU) zcela záměrně proto, aby se omezila moc českého panovníka. V roce 1276 českého krále zradila česká šlechta, ó jak typické, Češi Čechům vždy největší nepřátelé, a on se musel vzdát mnoha území ve prospěch Habsburka.

Toto si vždy připomínám u památníku bitvy na Moravském poli. To slovo Moravské se nevztahuje k území Moravy, ale k řece Morava (německy March), která tvoří nedaleko hranici mezi Rakouskem a Slovenskem.