Jenže žádný z občanů nepřijal dobrovolně vstup ČR do NATO, a tudíž nemá závazek z toho plynoucí, kromě politiků, kteří to tenkrát prosadili a schválili. Žádné referendum se nekonalo. A také hned vzápětí, co jsme se stali členy NATO, nastala pro české občany, kteří leccos pamatují, velmi nepříjemná věc. Bombardování Jugoslávie.

Té Jugoslávie, která se jako jedna z mála zemí zastala Československa a protestovala proti napadení našeho státu tehdejším Sovětským svazem, vedeným Leonidem Brežněvem. Ano, právě tak jako byla Jugoslávie za prezidentství Billa Clintona a náležité asistence Madeleine Albrightové (rodačky z východočeského Letohradu) napadena bez schválení Rady bezpečnosti OSN, bojovými letovými svazy Severoatlantické aliance.

Něco jiného je dobrovolný vstup do Evropské unie. To bylo podrobeno referendu, i když mediálně byla hlavně podporována varianta vstupu do EU.

Ještě k tomu v podstatě ne zcela pravdivě označenému přistoupení k NATO slůvkem MY. Pamatuji si velmi přesně, jak první polistopadový prezident Václav Havel ve svém úžasném novoročním projevu 1. ledna 1990 řekl, že Evropa by měla být kontinentem bez vojenských aliancí. To jest nejenom bez Varšavské smlouvy (která skutečně zanikla), ale i bez Severoatlantické aliance. To znamená, že by Československo (a nástupnická Česká republika) měli vystoupit z Varšavské smlouvy a nevstupovat do žádné jiné vojenské aliance.

Tento v podstatě závazek lidu Československa byl porušen v obou částech rozpadlé společné republiky. Obě následně samostatné republiky se staly členy NATO. Á propos. Další nerespektování demokratického projevení vůle lidu. Nikdo se v referendu neptal jak občanů v české části federace, tak ve slovenské části, zda s rozpadem Československa souhlasí. Dokonce nevím, zda toto rozdělení tudíž proběhlo podle tehdy platné Ústavy.