Se zájmem jsem si přečetl o pondělní schůzce hejtmana a radního pro zdravotnictví Jihomoravského kraje se zástupci nemocnic v regionu před očekávaným omezením přesčasů lékařů, kteří už řadu měsíců chtějí po státu změnu systému přesčasů, a protože se žádná dohoda s ministrem Válkem nenašla, vypověděli od 1. 12. přesčasové dohody. Několik poznámek:

1. Zdravotnictví je jednou z klíčových veřejných služeb a kraj by mu měl věnovat trvalou pozornost. Takové schůzky zástupců všech nemocnic bez ohledu na zřizovatele by měly být samozřejmostí, a ne výjimkou.
2. Jasně, dá se ukázat prstem do Prahy na stát a ministerstvo zdravotnictví, umýt si nad problémem ruce a jít něco nového natáčet, ale to je málo. Kde je nějaká viditelná iniciativa kraje a krajů směrem ke státu k rychlému nalezení dohody s lékaři? Stav od 1. 12. přece nemůže trvat týdny a měsíce! Omezení péče nemůžeme brát pouze jako fakt a čekat, zda se ministr Válek s lékaři dohodne či ne.
3. Píšu tohle celé nikoliv jako osobní kritiku hejtmana nebo radního pro zdravotnictví, ale protože jsme před více než deseti lety museli řešit ještě horší hrozbu. Tehdy hrozil exodus lékařů z nemocnic v rámci akce Děkujeme odcházíme. A tehdy se do jednání ministra Hegera s lékaři a se zdravotnickými odbory aktivně zapojila i Asociace krajů.

Důvod je zřejmý, řadu veřejných nemocnic v zemi zřizují kraje v různých právních formách. Situace byla tehdy dramatičtější, jednání mezi Nečasovou vládou a kraji vázla, premiér odmítal svolat Bezpečnostní radu státu (uskutečnila se neformální schůzka premiéra a několika ministrů s hejtmany), ministr obrany Saša Vondra nám tehdy jako pomoc nabídl několik vojenských vrtulníků a sanitek d posádkami i bez.