Bez Prahy si neumím představit svůj život, stejně jako si ho neumím představit bez auta. Mám s ním spojenu řadu vzpomínek. Jízdy do porodnice při narození mých dětí, víkendové cyklovýlety, cesty na dovolenou. Tam všude jsem jel autem. Poslední dobou mám ale pocit, že pro pár lidí je špatně, že ráno rozvážím svoje děti do školy autem. Že řídím ve městě, kde bydlím.

Jako obyvatel Prahy chodím se svými dětmi do parků, jezdím s nimi do kina, za babičkou, na nákupy. Někdy autem, někdy metrem. Podle chuti, nálady a možností. Vadí mi však současný trend, který z řízení dělá něco nenormálního. Jsem Pražák, řidič a mám rád svobodu. Chci po svém městě jezdit a mít možnost svobodně a bez komplikací navštěvovat místa, která mám rád, rodinu, přátele a známé. Samozřejmě respektuji, že některá místa musí požívat vyšší stupeň ochrany a všichni do nich přijet nemůžeme. Proto třba nemám problém se zrušením parkoviště na Malostranském náměstí.

V rámci svobody, která je pro mě jednou z hlavním životních hodnot, respektuji druhé a jejich názory. I ty, kteří auta odmítají a vnímají je jako „zlo“.

Já respektuji druhé a chci být i jimi respektován.

Proto zásadně odmítám současný trend házení klacků pod nohy, pardon pod kola, všem, kteří chtějí normálně žít. Nikomu nevnucuji, že musí jezdit autem, tak prosím, ať nenutí nikdo mě, že já s ním jezdit nemohu.

Nikdo to tak neřekl? Máte pravdu. Nikdo to tak neříká, ale věty o potřebě „donutit lidi jezdit MHD nebo alternativní dopravou“ se objevují často.

A popravdě, kdyby někdo natvrdo řekl, že zakáže jezdit autem, asi by tvrdě narazil. A tak se vše děje salámovou metodou. Tady se svedou dva pruhy v jeden, tady se vyrobí další zbytečný semafor, tady se udělá na silnici nový cyklopruh, který nikdo nikdy nevyužije, tady se bude jezdit v celé městské části jenom třicítkou.

Jednoho starostu napadne, že by bylo skvělé zavřít výjezd z tunelu Blanka. A když to nepomáhá a my stále jezdíme, rozseká se Praha na mnoho částí a v každé může parkovat jen ten, kdo v ní bydlí. A aby v tom byl větší zmatek, v každé části se parkuje/neparkuje podle trochu jiných pravidel.

A tak jezdím dál se stále většími komplikacemi a jsem u toho hodně naštvaný. To je přesně ta cesta, která vám možná umožní zaparkovat před svým domem, ale raději nic víc. Budete mít z auta drahý „květináč“ ve své ulici, do kterého v pátek po práci skočíte a rychle pryč do vnitřního exilu, ideálně “na chatičku” jako za komunistů. Na nic jiného už auto nebude.

A to přes to, že auta jsou dnes každým rokem méně hlučná, méně znečišťující a více ekologická. Elektromobily začínají být cenově dostupné a tím pádem padá jeden z hlavních argumentů proti autodopravě.

Když jsem se ozval, že jezdit a logicky i parkovat ve svém městě by měla naprostá většina Pražanů zadarmo, aktivisté se do mě pustili, jako když kopnete do vosího hnízda. To najednou bylo žihadel. Častým argumentem bylo to, že se svým vozem zabírám veřejný prostor, že bych za to měl platit. A já se ptám „proč?“.

Řidiči dnes platí skoro 13 korun z každého litru benzínu na spotřební dani. Pokud automobil využívají k podnikání, tak platí i silniční daň. Musí platit povinné ručení a jednou za dva roky STK. Pokud si náhodou koupíte starší auto, tak ještě zaplatíte ekologickou daň.

Veřejný prostor je všech obyvatel města, kteří v něm bydlí. A bydlet znamená normálně žít, alespoň tak to chápu já. V zákoně o obcích č. 128/2000 Sb., se například veřejné prostranství definuje jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání.

Pokud je veřejný prostor takto definován, chci jej užívat tak, jak je v místě a čase běžné a normální. A odmítám tezi, že by se za takové běžné užívání mělo platit.

Neplatí se za ani za užívání parků, dětských hřišť, cyklostezek. Respektive to platíme my všichni ze svých daní. A je to tak v pořádku.

A pokud se shodneme, že jsou místa, kde se platit má, jako například širší centrum města, tak má být platba přiměřená a pro všechny stejná. Živnostník nemá platit víc než jakýkoliv jiný občan.

Jinými slovy, chci jen normálně a svobodně žít. Je to tak hodně?